Jiří Kovtun vylíčil dějiny Masarykova státu v širším kontextu

Česká společnost se dlouho utvrzovala v idealizaci Masarykovy první republiky, neboť se neslušelo zdůrazňovat výhrady vůči režimu, který komunisté ostouzeli. Ve svobodných poměrech si přehnané iluze řekly přirozeně o korekci. Mimořádnou roli v tomto ohledu sehrálo dílo loni zesnulého historika Alexandra Klimka, zejména kniha Boj o Hrad, jejíž první díl vyšel právě před deseti lety. Rozměrný spis Jiřího Kovtuna Republika v nebezpečném světě, který koncem loňského roku vydal Torst, lze mimo jiné chápat jako pokus začlenit nová kritická zjištění do širšího obrazu, spravedlivě je posoudit a "hradní" angažmá v prvorepublikové politice pokud možno obhájit.

Osobnost v dějinách

Vedle pěkného literárního stylu je nejzřetelnějším znakem Kovtunova díla odstup. Barvité divadlo myšlenek i vášní líčí autor po vzoru klasické anglosaské historiografie, jež si potrpí na živé, ostře vykreslené obrazy lidských charakterů ve vypjatých situacích, ať už je dějištěm antický starověk nebo nějaká odlehlá civilizace. Jiří Kovtun přitom patří k dětem éry, kterou pojednává. Narodil se roku 1927, kdy se budoucnost mladé republiky zdála skoro zajištěná, jenže v jedenácti zažil mnichovské trauma, o rok později německou okupaci a v jednadvaceti ilegálně přešel hranice u Znojma, aby unikl gottwaldovskému teroru. Do novinářského řemesla jej v prvních poválečných letech zasvětil Pavel Tigrid, s nímž také později v enigraci úzce spolupracoval. Jiří Kovtun pracoval ve Svobodné Evropě i v Hlasu Ameriky, přispíval do exilového Svědectví a nakonec působil víc než dvacet let jako specialista na Československo v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Vedle publicistiky píše poezii i romány, nejznámější jsou však jeho historické práce věnované osobnosti T. G. Masaryka, které se často opírají o americké prameny.

Poslední kniha, na které Kovtun pracoval víc než deset let, masarykovské téma dovršuje. Začíná triumfálním návratem osmašedesátiletého prezidenta z exilu do vlasti. Sledujeme první gesta a projevy, jimiž se Masaryk pokoušel novou skutečnost formovat podle svých představ, ale také řadu nedorozumění a sporů, které se mu hned na počátku stavěly do cesty. K nejpodstatnějším patřil vztah k českým Němcům, u Masaryka mnohem velkorysejší, než byla domácí politická scéna ochotna připustit. Další příčinou napětí se postupně stávala Masarykem protežovaná osoba ministra zahraničí Edvarda Beneše, v němž obě strany viděly mladého a mimořádně schopného realizátora prezidentových koncepcí. Také Masaryk působil na české politické scéně cizorodě, jeho věk však vzbuzoval u domácích politických předáků naděje, že dříve nebo později předá moc ustáleným strukturám. Třiatřicetiletý Beneš se jim jevil jako nebezpečný pretendent, v němž by nově nastolené tradice mohly úspěšně pokračovat.

Jasnými, úspornými tahy vykresluje Kovtun i hlavní protihráče: majestátního, čestného, zoufale zpozdilého Karla Kramáře, inteligentního, avšak bázlivého Bohumíra Šmerala, tvrdého, provokativně odvážného Aloise Rašína, jenž skvěle prosazoval zřejmě dost chybné koncepce, a mnohé další. Jejich charakteristiky mají skoro shakespearovský rozměr. V malých českých poměrech jsme uvykli historiografii, jež politické protivníky ráda zbavuje lidské důstojnosti, pamfleticky je zesměšňuje, nebo naopak démonizuje, nasazuje jim psí hlavy nebo ďábelské škrabošky, aby je s ostudou vystrnadila z dějin. Kovtuna povahopis skutečných mizerů příliš nezajímá, například Gottwalda zmiňuje pouze okrajově jako objektivní fakt, tím větší pozornost věnuje skutečným osobnostem. Z metodologického hlediska je takový důraz na jejich roli v dějinách možná překonaný, má však svůj nepopiratelný čtenářský půvab. Vrací totiž do hry vpravdě osudové síly, jaké známe z klasických románů a dramat.

Hrdinou autorova srdce je nepochybně Masaryk, ani ten však není líčen jednoznačně kladně. Kovtun připouští, že vyhlášený humanista z Pražského hradu dovedl občas sáhnout k dosti povážlivým prostředkům politického boje. Podrobně například líčí jeho kontakt s ruským teroristou Savinkovem nebo tvrdé účtování s pravicovými oponenty Stříbrným či Gajdou, které rozhodně nebylo úzkostlivě korektní. Z literárního hlediska tím ovšem postava prvního prezidenta jen získává na poutavosti.

Umění možného

S Klimkovou revizí tatíčkovské legendy se Kovtun opakovaně vyrovnává poukazováním na praktický a pragmatický rozměr Masarykovy činnosti, jež paradoxně občas ustoupila od čirých zásad, aby pomohla aspoň částečně naplnit jejich smysl. I proto hemžení v pražských politických kuloárech neustále zasazuje do širších kontextů evropské i světové politiky. Právě v této oblasti může jeho kniha poopravit některé ustálené představy. Benešova politika byla zřejmě mnohem nezávislejší, tedy méně poplatná Paříži, než se u nás pod vlivem německé propagandy tradovalo. Za pozornost rovněž stojí podrobné analýzy německé zahraniční politiky, jež byla vůči Československu i v liberálních letech výmarské republiky méně přátelská, než se tvářila.

Mnohé, co nám dnes připadá jako naivita, bylo z hlediska vůdců první republiky především uměním možného při tanci na riskantní hraně. Jejich výkony se u Kovtuna jeví i přes neblahý vývoj docela úctyhodně.

(psáno pro Respekt)

Jiří Kovtun: Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918-1933, Torst, Praha 2005, 900 str.