To je otázka. Spokojme se raději s vyjádřením, že si tento muž vysnil jednu z nejpopulárnějších fiktivních bytostí všech dob. Sir Arthur Conan Doyle (1859-1930) byl původem Ir a pocházel z Edinburghu, kde už sice nenajdeme jeho rodný dům, sochu ale ano. Jenže ta socha nikdy nemohla postihnout ani v náznaku jeho nitro a ne nadarmo byla Doylova matka skvělou vypravěčkou dobrodružných příběhů, při kterých mu v dětství běhal mráz po zádech. Přejděme ale k méně známým faktům (jak by řekl Sherlock Holmes).

2.

Tady jsou. Roku 1909 navštívil Conan Doyle přednášku plukovníka Percy Harrisona Fawcetta, znalce brazilských pralesů pověstného urputnou důsledností, tvrdostí a chorobně železnou vůlí. Plukovník se právě vrátil do Londýna. Co dělal? Nadšeně vyprávěl (parafrázuji): „Osamělé tabulové hory na rovníku o nadmořské výšce přes dva tisíce metrů se tyčí vysoko nad okolní pralesy. Náhorní vegetace tam nahoře je určitě zcela odlišná od porostu v nížině. Jsou to ostrovy. Od světa odříznuty tyčí se uprostřed šumícího, zeleného oceánu džungle a noha člověka se ještě nedotkla vrcholů, které se zdvíhají k nebi jako nějaký ZTRACENÝ SVĚT - po většinu roku zahaleny mraky a mlhou. Naše představivost tam proto oprávněně může umísťovat království tvorů, kteří jinde vyhynuli. Izolovány se pravěké příšery i v tuto chvíli potulují po stolových horách a jsou tam samy, nikým neohrožovány, i když uvězněny, současně však chráněny nepřekonatelnými skalními srázy a útesy.“

Poutavá přednáška na Sira Doyla hluboce zapůsobila. S Fawcettem se spřátelil a získal tak senzační podklady pro román Ztracený svět (1912), který později inspiroval i mnohé skutečné výpravy. A co plukovník Fawcett? Roku 1925 (shodou okolností rok premiéry první filmové verze Ztraceného světa) zmizel kdesi na plošině Mato Grosso či u řeky Xingu. Zmizel navždycky a beze stopy, a to i se svým synem a jeho přítelem. Ti tři se „propadli“, když chtěli v brazilské džungli objevit „tajemné město Z“ osídlené údajně bílými Indiány a dokázat existenci Atlantidy.

3.

O podobných enklávách nepsal ovšem jenom Doyle, ale taky třeba Sir Henry Rider Haggard (ten ostatně už dříve) anebo podivuhodný Edgar Rice Burroughs (později), Conan Doyle je však z těch tří nejlepší literát, přičemž tím jeho Fawcettem se stal jízlivý a neústupný profesor Challenger vylíčený s nadsázkou podle barona Ernesta Rutherforda (1871–1937), slavného badatele a nositele Nobelovy ceny za fyziku (1908). A právě tento Challenger v knize vypráví o pověstné příšeře jihoamerických džunglí. „Kým je Kurupuri?“ ptá se. „Čímsi děsným a zlovolným. Žádný Indián ho nikdy nedokázal popsat a samo jméno Kurupuri šíří hrůzu po obou březích Amazonky a domorodé kmeny se shodnou na jediném, a to že sídlí pod Mlžnou horou planiny Neblina oddělené od okolní džungle dvě stě metrů vysokými skalními srázy.“

Měl podobné zprávy i Percy Fawcett? Snad.

To ale pranic nemění na tom, že Conan Doyle vždy trochu bájil – a rád. Jeho fantazie byla navíc trochu jiného typu než ta Burrougsova (například) a jenom málokdy si úplně vymýšlel. To už se radši chápal „pravd“ a přidával. Mystifikoval s oblibou a uměl to skvěle, nicméně... Nicméně i třeba přední český kryptozoolog Jaroslav Mareš vám dotvrdí, že byste pravověrného Indiána k výpravě za Kurupurim ještě asi ani dnes nepřemluvili.

„Nikdy!“ řekl by Indián. Neboť tamní domorodci stále ještě věří, že lidé „padají mrtvi k zemi i bez zjevného důvodu“ a jen když se přiblíží k Vysočině a že shora, z míst, kde „neustále zuří šílené bouře“ skáčou malí kostlivci.

Anebo i větší? Hm. To by pak bylo opravdu podobné Doylovu románu! A běda tedy každému badateli, dodávám, jemuž taková kostra s chřestotem dosedne na záda.

Ale zanechme snění. Ztracený svět má na to až zatroleně reálný a skalnatý základ a ze sto patnácti tady objevených mlžných plošin vstoupila dodnes noha člověka pouze na pár. I když už je to samozřejmě po technické stránce hračkou…

4.

Jedním z nejmagičtějších prvků Doylova podmanivého vyprávění je přitom ten prostý fakt, že jeho hrdinové hledají Ztracený svět už ve stopách KOHOSI… a že tedy kráčejí v šlépějích strašidelného muže jménem Maple White.

Zvláštní jméno.

Je jako symbol pro poslední bílá místa map, kde ještě „zůstávali lvi“, je jako nenápadná pocta Edgaru Allanu Poeovi s jeho jiné literární poutí do skutečně bílých končin v románu Příběhy Arthura Gordona Pyma z Nantucketu. Ale zpátky k udatnému Challengerovi.

Tenhle bojovný, popudlivý profesor se po zásluze stal i hrdinou několika dalších Doylových knih - a v povídce Když Země vykřikla (1929) dokonce veleodvážným vrtem odhaluje, že my všichni, aniž to tušíme, žijeme na povrchu obrovského organismu. Ani to ovšem nebyla původní Doylova myšlenka.

5.

Zmínil jsem Poea.

Právě holmesovské příběhy, jak známo, těží právě z díla tohoto génia – z prvních pěti světových detektivek. Nejen ale z nich, taky z knih Francouze Emila Gaboriaua (1835–1873). A výsledný Sherlock? Je vlastně hodně zdokonalenou složeninou pátračů ze zmíněných příběhů a… A k tomu ještě i Doylovým univerzitním profesorem doktorem Josephem Bellem.

Snad je to i důkazem, že právě ti největší vypůjčovatelé bývají tak často velkými umělci? Snad. A taky Shakespearův případ to dotvrzuje a Sherlock Holmes sice zůstává fikcí (ó, jé, už jsem za porušení stanov vyškrtáván z jeho České společnosti!), nicméně je i jedinou fiktivní postavou s vlastním heslem v Britské encyklopedii!

A přece Doyle k tomu narkomanovi brzy po jeho zrodu pocítil odpor a v jednom ze svých patnácti set dopisů matce tvrdil: „Zvedá se mi žaludek, jen když na něj pomyslím.“

A tak to šlo dál. Nezvracel, ale získal posléze pocit, že ho Sherlock s Watsonem odvádějí od vážnější literární práce, a tak nechal Velkého detektiva zemřít. Jak, to dnes všichni víme, a taky víme, že to bylo rukou zločinného profesora matematiky Jamese Moriartyho. A kde jinde, že ano, ne v pochmurném(?) prostředí Reichenbašských vodopádů ve Švýcarsku.

Autor však míní a čtenáři mění. A plení. A tak Doyla nakonec přesvědčili, tedy spolu s nakladatelem, který věru nešetřil, a došlo k památnému vzkříšení.

6.

A Sr Arthur?

Sám žádné vzkříšení nepotřeboval, žil snad až příliš a byl rozhodně pozoruhodným mužem úžasné energie a bezpočtu talentů. A že jen psavec a teoretik? V žádném případě.

Osvědčil se i jako detektiv. A Scotland Yard prokazatelně využil pouta, která on už předtím popsal. Již na počátku dvacátého století propagoval tunel pod kanálem La Manche a byl zřejmě i dobrým praktickým lékařem. Rozhodně uznávaným diagnostikem. Jako takový strávil v mládí sedm měsíců v Antarktidě a nějaký čas žil v Africe. Chtěl ale psát, nikoli cestovat, a chtěl konkrétně tvořit historické romány. Asi jako Dumas. A tak ho dlouho hnětlo, že se snáze nežli jimi uživil detektivkami, ba že tímto „brakem“ uživí i vlastní rodiče. Až se stal milionářem…

7.

Jako člověk byl Doyle hřmotný, v nitru však nesmírně plachý a jemný muž. Ve svých šestadvaceti se oženil se sestrou vlastního pacienta, který mu zemřel, a když později ovdověl, vzal si vlastní nadšenou čtenářku. Měl pět dětí.

Od mládí sportoval. Ragby, kriket, hokej, zápas v těžké váze, jako rozhodčí dokonce řídil mistrovství světa v boxu. Stal se nejlepším fotbalovým obráncem hrabství a ještě ve dvaapadesáti se účastnil mezinárodní automobilové rallye Německo-Anglie-Skotsko. Létal v prvních letounech a inspirovalo ho to k mistrnému hororu Hrůza z výšek. S první ženou oproti tomu pokojně jezdil na tricyklu, v Norsku poznal bruslení, v Alpách jako první člověk překonal na lyžích jistý nebezpečný průsmyk.

Stal se i jedním z pořadatelů čtvrté olympiády v Londýně 1908 a když se Ital Pietri pár kroků před cílem maratónu už jen potácel, propadl Doyle panice a v okamžitém impulzu nešťastníka popadl za loket a napůl ho donesl, napůl dotlačil do cíle. Pietri byl diskvalifikován. I díky tomu činu (a díky dvoumetrové postavě) říkali Doylovi Dobrý obr, ale pokud přece jenom pochybujete a rádi byste jeho navždy glorifikovanou osobnost spatřili v trochu lidsky reálnějším světle (a třeba i trochu negativně), přečtěte si, prosím, vynikající román Juliana Barnese Arthur a George. Respektive aspoň mé články o něm v Literárních novinách a Tvaru.

8.

Už zmíněné mystifikace Conan Doyle miloval. I kouzla. Přátelil se s legendárním kouzelníkem „Velkým“ Harry Houdinim (1876–1926) a… „Nic není nepřirozenějšího než všednost,“ napsal.

Aby si vystřelil ze souseda, amatérského geologa, zfalšoval dokonce lebku mezičlánku mezi opicí a člověkem a úlomky naaranžoval v lomu. Soused, ale ani tehdejší vědci tzv. lebku z Piltdownu (rázem velmi slavnou) neprokoukli, a co víc, Doylovi před veřejností prošla i předvěká kost ve tvaru kriketového míčku. Prý: „Důkaz velké manuální zručnosti pralidí.“

Je veselé, jak nedbale četli všichni tihle povedení podvedení právě román Ztracený svět, který vznikal souběžně s padělky a kde dodnes slabikuji: Kosti se dají snadno zfalšovat, když je člověk dost chytrý a má k tomu potřebné náčiní.

Tajemství Piltdownu je dnes už odhaleno, ale došlo na to až půl století po Doylově smrti.

To jiné žerty se provalily dřív. Snad… Deseti nejváženějším občanům z vyšších společenských kruhů Spojených států rozeslal prý tyto telegramy: Všechno vyzrazeno, okamžitě zmizte. Do čtyřiadvaceti hodin všech deset mužů opustilo zemi.

Ale ne, přiznávám, že jsem právě taky mystifikoval a že tady jde pouze o tradovanou anekdotu.

9.

Realitou oproti tomu zůstává sedmdesát neobyčejně čtivých svazků z Doylova pera včetně Dějin první světové války (v šesti dílech). A již dávno před touto pohromou varoval před hrůzami leteckých i ponorkových útoků. Z jeho popudu byly v Británii zavedeny i ocelové přilby. A přece to byl právě on, kdo za této války ztratil syna, bratra, švagra a dva synovce. Také proto asi začal důvěřivě navštěvovat seance, udržoval styky s médii, sepsal Dějiny spiritismu a uvěřil ve víly (známý případ s podvodem dvou holčiček u potoka, o kterém byl natočen i film).

Opravdu však zcela uvěřil, anebo zase jenom mystifikoval?

A věděl to ještě vůbec? jak se věcně ptá vlastně i Julian Barnes. Kdo ví.

10.

Zažil neuvěřitelný úspěch, ale všechna sláva polní tráva, takže autor Ztraceného světa také postupně ztrácel svůj vlastní svět, tak jako mnozí z nás.

Anebo aspoň jeho podstatnou část. Přesto - ještě než zemřel „vyčerpáním“ - napsal původce Sherlocka Holmese sám sobě na hrob i tento epitaf:

„Splnil jsem své prosté poslání, pokud jsem dal aspoň trochu radosti chlapci, který je už napůl mužem, i muži, v němž je ještě zpola chlapec.“

*******
Poznámka redakce: Autor bude podepisovat svou knihu Zabiju Putina v Karlových Varech dne 25.4. od 14 hod. u stánku L 401 nakladatelství NAVA na 14. mezinárodním knižním veletrhu a literárním festivalu Svět knihy Praha.
*******