Nejsem vydavatel, a tak mě asi nechá „pouhopouhých“ šedesát let od smrti francouzského autora dobrodružných románů Edouarda Peissona, ano, chladným jako psí čenich.

Narážím, víte nač. Až sedmdesát let po autorově smrti se přece jeho dílo stává veřejným majetkem a takříkajíc volným, jinými slovy už dnes můžete bezstarostně vydávat Čapka, ale nikoli pana Peissona. Nemůžete jej překládat, aniž byste něco málo platili jeho potomstvu.

Edouar Peisson zemřel 2. září 1963 a byl to spisovatel, který trochu navázal i na Verna. Také do češtiny byl koneckonců občas překládán a četl jsem díky tomu v sedmnácti letech (1981) jeho skvělý román Vyplul z Liverpoolu (originál 1932), který na zakázku Albatrosu dosti solidně přeložil Jaroslav Fryčer (1932-2006).

Autor románu zde vlastně líčí pověstnou zkázu Titanicu (1912) a šalamounsky si uvolnil ruce. Do New Yorku u něj totiž Atlantikem pálí jiná giga-loď. Je to i tak bezvadná knížka a jen je kapánek škoda, že ji tenkrát v Albatrosu zveřejnili v sešitové edici Karavana, jejíž tisk je už teď takřka nečitelný. A ani ten sešit mi nějak moc nedrží. Edouard Peisson byl nicméně jistě rád, že ho aspoň jednou jedinkrát vydali i zde za Železnou oponou a v Praze, protože předtím mu zde vyšla jen kniha Na Baltickém moři (Naše vojsko, 1946). Po ní dlouho nic - a po Vyplul z Liverpoolu opět nic. Psát přitom „Verne dvacátého století“ uměl a Fryčer rovněž překládat uměl: je ostatně i zkušeným a znalým spoluautorem „Slovníku francouzských spisovatelů“ (1966) a pod jeho vedením byl slovník rozšířen (2002). Francouzská vláda pana Fryčera navíc jmenovala (1993) rytířem Řádu akademických palem a dostal Zlatou medaili Masarykovy univerzity. Osobně taky řídil katedru bohemistiky na Sorbonně a vedle Paříže přednášel v Dijonu, Brestu, Vídni, Postupimi, Vratislavi nebo Lublani. Byl to expert, ale nepovyšoval se. Vedle Alexandra Dumase anebo - mnou zde adorovaného - Peissona překládal přitom i Bretona, Stendhala, Valéryho anebo Borela. Napsal monografie o Proustovi a Barthesovi. Tím naznačuji, že byl eso, ale dobrodružná literatura přesto neležela pod úrovní jeho světlometů. Dobře tomu tak, choval se noblesně a moudře, a řekl bych, a má jít za příklad. Ale k Peissonovi.

Narodil se v Marseille (1896) a jistěže četl Verna, který byl za jeho dětství ještě stále naživu, ale snad ještě víc jej zaujal autor polského původu Joseph Conrad. Imponovalo mu nejvíc, že tento spisovatel byl původně námořník a zažil na vlastní kůži většinu toho, co líčil. Dokonce, a to je co říct, i ta Conradova pověstná próza Srdce temnoty (zfilmovaná jako Apokalypsa) má určitou, autorem na vlastní pokožku zažitou předlohu.

Edouard Peisson se přihlásil na námořní školu a po skončení první světové války zvládl kapitánské zkoušky. A byl Conradem. Novým. A už věděl, že nebude ani tak francouzským Vernem, ale… Nu, snad i jásal; jenže změna. Příliš jsem, přiznávám, nebádal, proč byl vlastně roku 1924 ze služeb loďstva propuštěn. Nebylo mu ještě třicet a již měl dělat úředníka někde na prefektuře. Naštěstí nadále nezapomněl na mileného Conrada a otočil ústup od moře ve svůj prospěch. Začal psát. Romány. A dobře. Těmi prvními jsou Kurýr z Bílého moře a Kapitán Ballero (oba 1929) a podobných próz napsal již sedm, aniž pustil původní práci. Teprve roku 1936 se s ní rozloučil. Proč taky ne? Za výše mnou chválený román o „Titanicu“ už tou dobou opatroval cenu Francouzské akademie a roku 1939 jej zvolili členem Marseillské akademie věd a umění. Nač si tedy stěžovat. Někdy to klape. A další „Velkou cenu Akademie“ mu přiřkli roku 1940, a to za román Edgarova cesta (1938). Následovaly knížky Mořský orel (1941), Jacques Cartier, navigátor (1944), Mořští lupiči (1946), Prsten moří (1946), Démoni širého moře (1948) atd. Řekl bych, že si nejde vybavit našeho Františka Běhounka a jeho paralelně se u nás vyvíjející a v mnohém obdobné dílo. Ti dva by stáli přinejmenším za srovnání. A ne? Do smrti napsal skvělý (u nás ale takřka neznámý) Edouatd Peisson na čtyřicet knih. Některé jsou zfilmovány.

Vedle kriminálního příběhu Savage Triangle (1951) podle o rok mladšího románu jde především o (zapomenutý) snímek (mimo jiné s Lilli Palmerovou) Hans le marin (1949). Je dle románu z roku 1930 a kanadský námořník tu uvízne - po bitce se zloději - v Marseille. Skrývá se v cikánském táboře poté, co zavraždil jednoho muže tlupy a ocitl se v hledáčku policie. Přijme falešné jméno Hans a hledá svou lásku, již na začátku potkal v kabaretu. Zjistí, že vlastně jde o pilnou prostitutku, a napadne ho, že tedy musí zavraždit i ji... Pak… To je teď jedno, ale možná stojí za úvahu, nakolik brání jazyková bariéra prostému kontaktu ne moc vzdálených kultur. A to navzdory tomu, že zrovna v Peissonově případě nemělo, řekl bych, cenzorům let 1948-1989 ani moc co vadit… Nebo snad mělo?

Hans le marin aneb typický francouzský film oné doby. Podle Edouarda Peissona. Ukázka: