Napsal 159 knih a ve většině vystupuje právě Biggles. A jeho kamarádi, ovšemže.

Kdo je Biggles? Biggles je přezdívka majora (původně jenom poručíka a později také kapitána) Jacoba C. Biggleswortha, hrdiny jak té první, tak i druhé světové války, a zcela nestárnoucího účastníka bezpočtu dalších dobrodružství, která ho potkávají po celém světě i uprostřed míru a naštěstí ne až ve vesmíru, i když o jednu sci-fi s Bigglesem se právě úspěšně pokusil Vlado Ríša…

Ony brakové příběhy byly po převratu postupně dopřeloženy do češtiny a sotva kdo popře, že kvalitativně silně kolísají. Jedno však mívají společné. Co? Řeknu vám to radši hned na začátku. Je to ÚVODNÍ NUDĚNÍ SE… A LELKOVÁNÍ.

1.

Náhodný pozorovatel by si myslel, že skupinka pilotů u hangáru lelkuje... Ano, tak začíná celá sága. Zvlášť první krátké příběhy považujeme skoro všichni za vynikající, ale autor pak bohužel pokračoval v psaní až do smrti a… Však to uvidíte! A všechny následující citace budou vybrány výhradně z těch ÚVODNÍCH odstavců jeho poutavých vzdušných dramat. A ještě předtím dodám…

A taky že lelkovali!

Přesvědčil o tom aspoň MacLarenův znuděný výraz. Quinan zase žvýkal konec ohořelé zápalky a Swayne si nervózně škubal chomáčky ovčí vlny z holínek. Bigglesovy malé dívčí ruce si nepokojně pohrávaly s blůzou upnutou až ke krku… Atd. Ano. Tak byl roku 1932 uveden do tmavomodrého amfiteátru nad „první světovou“ muž, „jehož jméno znali na frontě od Belgie až po Švýcary.“ Johns (1893-1968) znal prostředí z vlastní zkušenosti, ale nejen proto víme, že se nervózní adepti smrti chovali před starty právě tak. A že… Dráždivý, fistulový smích co chvíli na Bigglese prozradil, jak má pocuchané nervy, píše Earl Johns. Před šesti hodinami zabil letce.

2.

Copak o to, mně se takový začátek líbí. A nejsem sám a podává si to zde možná ruku až s nedávným filmem Rytíři nebes (2006), jenže… Jenže realistická nervnost i další věrohodné charakteristiky brzy vymizely přetaveny v jakousi (snad typicky britskou?) letargii a pasivitu oněch úvodů. Ne všech, uznávám, ale stejně je jich nějak moc.

Tak třeba hned druhá povídka (Balíček). Líčí zabíjení nudy kartami. Tak to je ještě košer. Ale již příběh Čtenář myšlenek začíná až podezřelou idylou samotáře. Slunce září na lenochovu tvář a s rukama za týlem leží mladíček Biggles ve vysoké a lahodně vonící trávě, v poklidném koutě letiště a unaveně sleduje skřivana. A dál?

Povídkou Profesor vyvrcholí přechod od vynervovaných ke znuděnosti a my čteme:

Kapitán Bigglesworth se nudil. Už po padesáté přistoupil k oknu důstojnické jídelny... Atd. Chápete? A to jsme zatím jen u nejznámějších souborů Biggles od velbloudích stíhaček (1934) a Velbloudi přicházejí (1932). Prolistujme teď i zbylých (takřka) sto svazků – a já už to dělám a čekám, kdy se ti ostřílení britští znuděnci zmátoří. Tak… Co? Bude to? Uděláte mi radost?

Nic!

Už začátek prvního regulérního bigglesovského románu Let Kondora (1933) připomíná spíš typický brakový román s Bull-Dogem Drummondem, o kterém psal od roku 1919 Cyril „Sapper“ McNeile (1888-1937). Hned ten první Drummond měl ostatně charakteristický podtitul: Dobrodružství demobilisovaného důstojníka, který se v míru nudil. Ano, a kapitán W. E. Johns očividně znal podobné stavy, protože píše: „Ne, nedovedu si představit, co lidi zajímalo před válkou, ale jistě to bylo k smrti nudné…“

Což říká Biggles. A fádním mu za míru připadá dokonce i létání. Nevěříte?

„Už se nenadchnu. Nikde ohromná děla. Žádní Hunové. Mír pro mne není.“

A přece je to on. Ne válkou jen zdrchaný, ale válkou poznamenaný chlapík. A ještě k tomu jde o čistokrevný portrét nenasyceného zabijáka, který přišel o své vzrušení - o své narkotikum. A jde a hloučku pilotů, kteří lelkují na dráze, říká v povídce Veselý výlet (1934): „Válka už není, co bývala. Jako by začínala plesnivět. Vzpomínám na ty časy, kdy ještě nešlo strkat nos letadla přes zákopy, aniž byste přes ten nos nedostali. To bylo něco! Hned jste vlítli do legrace. Do cirkusu. Ale teď? Jen se vláčíme. Nahoru, dolů, bú. A když zahlídnu Huna, vezme roha.“

3.

Po první válce musel zkrátka Biggles skoncovat se zabíjením. Jenže co se v mládí a na nebi naučíš, setrvá už pod tvou provětranou kůží, abych tak řekl, a Bigglesovým nitrem nějak prorostl ten stupidní pocit, že už „nikdy nebude nic na práci“, což je zde opakovaně deklarováno. Už nikdy nic kulometně podstatného na práci, rozumí se. Nikdy už… A tak Biggles létá, ale –vlastně – z nudy. Je to tedy báječný muž na létajícím stroji?

No, já vám nevím. A JENOM z nudy jako by další a další knížky začínal psát i William Earl Johns. A ne snad? Bohužel ano. I čekal bych, že ti jeho srdnatí piloti aspoň po třiceti letech najdou konečně nějaký lék na nudu, ale oni… Ni náhodou. Citujme však opět. Tentokrát z románu Biggles–létající detektiv (1952):

Houpal se na židli s nohama na stole. Ginger se opíral v rohu o zeď a nervózně podupával. Algy seděl obráceně na židli a rukama si podpíral bradu. Z okna se vykláněl lord Bertie a otráveně si prohlížel pustou přistávací plochu. Biggles otevřel pouzdro. Vyňal cigaretu. Jako vždycky, když nevěděl, co dál…

Nevěděl, všimněte si. Protože ani já ještě netuším, co zase sesmolím! říkal si nejspíše v tu chvílí stárnoucí už WEJ. A pak… se ale zhluboka napil whisky, zamyslil se a… Ohó, už to mám! A jeho Biggles vypráví:

„Máme to za sebou, kluci. Druhá světovka skončila, vydáme se domů a zapomeneme na všechno, co jsme spolu nalétali, i když, to připouštím, se mi při té představě otvírá kudla v kapse. Připadám si jako budík, jemuž se zasekla kolečka a ustřelili mu ručičky.“

Hezké, ne? Ale takhle zní první věta z Bigglese ve Francii (1936):

Usadil se do lehátka, opřel nohy o zábradlí lemující verandu před důstojnickou jídelnou. V letním slunci líně zívl. Čekal na zvuk gongu zvoucího k obědu…

Nu což… A aspoň že jsou o kus dál vylíčeny Vánoce. I ty sice vyjeví svou nudu, ale aspoň jako logický důsledek všeobecné mizérie. A čteme:

„Well! Myslím, že tohle je pěkně mizerná válka. Všechno je mizerný. Počasí je mizerný. Tahle káva je mizerná, támhleta gramodeska je mizerná. I náš vypečený kuchař je mizerný a…“

A hned následuje povídka Pilot, co ztratil cestu začíná: S rukama hluboko zabořenýma do kapes všední uniformy stál u okna důstojnické jídelny. Malomyslně hleděl na neuspořádané, rozlehlé letiště. Cítil se sklíčeně. Počasí bylo odporné. Z olověných mraků mžilo. Jeho osobní střelec koukal druhým oknem prázdným pohledem a zíral na zasmušilou scénu opuštěných hangárů. Biggles mu řekl: „Škoda, že se války nemohou odehrávat v místech se zdravějším podnebím.“

Ne, není to ještě úplně dekadentní, ale už skoro „beckettovská dumka“… Je to… Podobně dutě ostatně duní i pasáž z příběhu Biggles, býk a Francouz:

Nebylo nic, vůbec nic, co by bylo možno udělat. Gramofon hrál tak dlouho, až odmítl pokračovat. Karty ležely, kde je nechali důstojníci zabývající se bridžem až do úplného otupení. Jeden, dva mládenci psali dopisy, ale ostatní lelkovali okolo nebo se bezútěšně rozhlíželi oknem na šeré, vodou zaplavené letiště.

4.

A dál? Inu, beru do ruku srdnatě román Biggles v Africe (1936) a… Snad se aspoň tady zahřejeme. Začnu:

„Co se to s vámi děje, mládenci?“ slyšíme. A Algy říká: „Mám-li mluvit ze sebe, tak se neděje nic. Proč?“ A Biggles: „Ále. Už jsem si říkal, jestli jste si někde neuhnali spavou nemoc.“

Uf. Radši knihu odkládám, beru jinou. Čtu první věty z románu Biggles má prázdniny (1948) a sláva, sláva, neboť tady Bigglesův chráněnec Ginger aspoň „pěchuje“ poštovní známky do alba, zatímco Algy se „úsměvně pohupuje v křesle a točí se ke krbu, jako by nikdy neviděl plameny.“

Beru tedy další knihu a tentokrát je to Biggles, vzdušný komodor (1937). Čtu. A hle. Ginger tentokrát tráví „pošmourně poválečné odpoledne“ lepením fotek, zatímco Algy prohodí k Bigglesovi: „Už jsem měl dojem, že ti ten mír leze na mozek. A že potrvá-li, začne i mně harašit.“ A odpověď? „Jo. Při nečinnosti takové harašení přímo bují.“

Co dodat? Vždycky jsem si říkal: Ale proč si, propána, aspoň něco nepřečtou? Dnes už vím, že to byla z gruntu špatná otázka, a že si snad opravdu neumím představit ono psychické napětí bojovníků mezi vzlety. Nicméně… Pak už přece nebylo bojů. A oni stejně duševně tleli! A vlastně i fyzicky, ne?

Snad jen román Biggles letí na jih (1938) trochu napravuje renomé i ono literární ignorantství, protože se s úlevou dočteme:

Obrátil stránku. Přisunul křeslo ke krbu. „Algy,“ řekl klidně. „Ty tady moc kouříš.“ Oslovený neodpověděl dřív, než se mu povedlo z dýmu stvořit dokonalý kroužek. „Myslíš?“ zahučel. Prostrčil kroužkem prst. „Nemyslím. Konstatuji fakta.“

„A co jiného bys chtěl dělat?“ „A co ty?“ „Nic.“ „Nic?“ „Pokud nepovažuješ za vhodnou formu činnosti nahřívání nohou u ohně.“ „Tady vidíš, Gingere,“ otočil se Biggles ke svému chráněnci, „jaké trápení je s lidmi, co se nudí a nevědí, co s dlouhou chvílí.“ „Ale mně už taky začíná být dlouhá.“ Biggles strnul. „Proč vlastně neděláte něco pořádného, když máte dlouhou chvíli?“ „A co by to jako mělo být?“ Pokrčil rameny. „Na to se mě neptej!“ Atd. Atd. A Biggles: „Snad ode mne nechcete, abych vám ještě hledal zábavu?“ A Algy: „Už jsem celý zmožený z toho neustálého sezení doma a četby novinových zpráv o srážkách ve vzduchu. Potřebuju něco vzrušujícího, co by vzpružilo nervy.“ „Ty bys spíš potřeboval pořádně vyprášit kožich,“ zavrčel Biggles a vztáhl ruku po knize. Vida, tak aspoň zase to.

Hm. A co takhle román Biggles ve Španělsku (1939)? Čtu: Odložil knihu, do níž se nemohl začíst. Protáhl se. Hlasitě zívl. Lehátko zavrzalo. „Zůstane-li knížka, kams ji dal, vítr ji sfoukne z paluby,“ řekl Algy odpočívající na lehátku vedle Gingera a Bigglese, který uvažoval: „Tahle loď se sice pohybuje, ale všechno je stále stejné.“ „A co bys vlastně chtěl, aby se dělo? Abychom se srazili s jinou lodí? S útesem?“ „Třeba! Aspoň by to nebylo tak jednotvárné. Zahnalo by to tuhle strašlivou nudu. Už trvá pět dní.“ „Tak zkus pozorovat moře.“ „A k čemu mi to bude? Myslíš, že jsem ještě neviděl moře? Vypadá stále stejně. Jedna vlna může být vyšší, ale když si ji prohlédneš, viděl jsi všechny ostatní.“ Atd. Atd. A jako obvykle. A co román Biggles – tajný agent (1940)? Zkusme jako vždy první věty!

Algy vstal z křesílka, na němž se dosud houpal, a zívl si. „Ksakru, kam se poděl ten Biggles? Vykládal, že mě zve na rande. Měli jsme spolu jít odpoledne do kina! V Plazu dávají nový film o letadlech.“ No, že aspoň to. Film o letadlech! To je v životě pilota nepochybné zpestření. Až román Biggles v jižních mořích (1940) začíná zachycením letců v mírném pohybu. A slyšme jakém: Pomalu kráčeli po Piccadilly, vychutnávali paprsky a až trochu neochotně přešli k Royal Aero Clubu, kde se toho dne rozhodli poobědvat.

To už lepší. Nebo ne? Otevírám zoufale román Biggles vzdoruje hákovému kříži (1941), ale předchozí laxnost chodců jest nahrazena jen kýčem Bigglesovo procitání. A román Bigglesova finská válka (1941)? Hle, tak tady se aspoň už od první věty pilotuje. Jenže… Sledoval krajinu a potlačil lehké zívnutí. A chcete i další kýč? Lehké! Stačí přečíst „dokonalé“ první věty románu Biggles v Orientu: Hydroplán Jejího Veličenstva křtěný jako Kozoroh políbil tyrkysové vody základny námořního letectva na Maltě s vážnou důstojností královny udělující audienci a v přívalu pěny se uvelebil u své kotevní bóje. V kabině se protáhl a zazíval Biggles…

5.

Už také celý uzívaný vrhám se robinzonádou po knize Bigglesův druhý případ (1948) - a čtu: Když Ginger vešel do úřadu leteckého pátrání, zastihl přátele v hlubokém duševním útlumu. „Někdo umřel?“ „Ještě ne,“ ušklíbl se smutně Algy. „Ale lord Bertie se vrací na svůj zámek a Biggles si právě vybírá hudbu pro vlastní pohřeb.“ „Opravdu?“ Bertie ponuře přitakal: „Služebnictvo mi v krbu zapálí polena a nalije mi skotskou. Pak si v rádiu pustím burzovní zpravodajství. Bude tam mnohem živěji, než tady s vámi.“ „Já to taky sbalím,“ dodal trpce Ginger. „Trčíme tu už čtvrt roku a řešili jsme jediný případ. To mě, Bigglesi, radši uvaž na řetěz před vchod a naučím se štěkat a vrčet. Co se, u všech čertů, stalo s padouchy?“„A nechtěl bys spáchat nějaký zločin sám? My ostatní bychom po tobě hned šli!“ „Uvažuji o tom, ale copak se porážkou Hitlera všichni nacisté vypařili?“

Podobně uvažoval Sherlock Holmnes, pamatujete? Tak to je docela dobré. Ale přejdu hned stejně k románu Biggles v Antarktidě (1949), protože na mrazu přece nepůjde lenošit. I čtu:

„Ne, nepamatuji období, kdy byla naše práce nudnější,“ řekl zrzek Ginger, zatímco lord Bertie leštil monokl listem vytrženým z časopisu: „Nemáme do čeho píchnout, Bigglesi.“ „A co je na tom špatného? Neumíš odpočívat?“

Inu, shrňme si. Aktivní odpočinek zkrátka rozhodně není tou nejsilnější stránkou Johnsových hrdinů.

6.

Ale ještě to zkusíme. Tak co třeba první věta z Biggles a rudá hvězda (1950)? Zní:

Začátek dopoledne byl k uzoufání nudný. Biggles se pohodlněji opřel v křesle, na klíně s rozečteným posledním číslem Letectví. Ginger s rukama v kapsách tupě hleděl z okna na bezútěšné moře mokrých střech. Algy a Bertie znuděně listovali novinami. Ticho přerušilo jen Gingerovo zívnutí: „Nechci vám kazit zábavu, pánové, ale stále víc se tu cítím jako v čekárně u zubaře.“

Tedy jsme si opět nepomohli a hotovou esencí takto liknavého přístupu k životu je pak určitě úvod románu Biggles a záhada uloupeného zlata (1952), kde se dozvídám:

Ginger oknem kanceláře leteckých operací bez zvláštního zájmu pozoroval siluetu letadla startujícího na kontinent. Algy, schoulený v židli u kamen, listoval časopisem Let. Bertie s nohama na stole značně slyšitelně zíval. Už jen mechanicky krouživými pohyby si čistil skla brýlí. Biggles mlčel tak dlouho, až Gingerovi došla trpělivost. „O čem přemýšlíš?“ „O přírodovědě.“

Ha! Aspoň něco. Až teď si Bertie vzpomene, co se mu zdávalo jako hochovi. A co? Jak je honěn tygrem…

„Hádám, že tě ale nikdy nedoběhl,“ usmál se Biggles. „Jaká škoda!“ „Co tím chceš říct?“ „Kdyby se ti zakousl do krku, mohls nám místo téhle nudy vyprávět, jaké je být tygří snídaní.“ „Ale pánové, tady to začíná mít atmosféru jako přeplněné márnici.“ Atd. Ale což, a zkusme pro změnu učíst první slova z povídky Biggles chystá past (1952):

Ginger se díval na Bigglese, který se po delší době vrátil do kanceláře. „Byls dlouho pryč,“ postěžoval si. „Copak. Nudíš se?“ „Ano – a dnes tak pěkný den. Hodilo by se podniknout něco vzrušujícího.“ „Tak pojďme. Dáme se do toho.“ „A co podnikneme?“ ptal se Ginger s napjatým zájmem.

„Budeme trochu experimentovat se starým způsobem zábavy…“ Atd.

A všechny ty žvásty navždy ničí celé širé plochy Johnsových děl a nemají přitom ani kouzlo nechtěného. A již jsem se koneckonců smířil s tím, že sousloví „využít čas“ pro tyhle gentlemany příliš neznamená, avšak způsob, kterým je nám to kolem dokola servírováno… Nemusím pokračovat..

7.

A právě v takových souvislostech tudíž až zarazí Bigglesovo durdění se ve chvíli, když musí nejen doletět až kamsi do Skotska, ale kdy je nucen od místa přistání ještě i šlapat pěšky (Případ neznámého letadla, 1952). I čteme: „Ne, nejsem příznivec dlouhých pochodů. Život je na ně moc krátký.“

Že to říká zrovna on, co… Tady není opravdu co dodat. Nebo ještě je?

8.

Snad. „Nikdy jsem moc nechápal, co kdo na těchto leteckých románech má,“ poznamenal kdysi Ondřej Neff, nu, a já zde s ním do značné míry souhlasím. I když… I když navštivte jakékoli malé letiště a posaďte se vedle a pozorujte „cvrkot“ a frajery (což vůbec nemíním jen v obdivném smyslu) a sledujte i pár pozérů i pár přestárlých motovidel i borců. Ale i „normální“ mechaniky, těch pár žen… A co že se s vámi stane? Ne, nemusíte být zrovna Kamil Lhoták, aby vás takové letiště uhranulo. I jeho atmosféra. Ten svět… A stalo se to i Johnsovi. Ne, nemohl zapomenout. Nikdy, a tak se to pokusil literárně reprodukovat. Výsledek?

Diskutabilní.

I když… Třeba právě absence ženského živlu mi tu moc nevadí. A ostatně, v letech 1941-1950 Johns vytvořil na zakázku i sérii knih Worrals (11 dílů), kde se objevily pilotky. Ha, tak to bude konečně jiné! napadlo mne. Posuďte sami. Úvod prvního dílu:

Letecká průzkumnice Joan Worralsonová z ženských pomocných sborů seděla s bradou v dlani na prázdném sudu od oleje a zachmuřeně hleděla přes opuštěné letiště. „Je to fakticky tak,“ pravila k přítelkyni a kamarádce Betty Lovellové, která trůnila v podobné náladě na sousedním sudu. „Existuje limit.“

„A v čem?“ „V tom, kolikrát sedneš do letadla a doletíš na stejné místo, než se začneš nudit. Opakování je vzrušující asi jako šlapání na kole. Vlastně ještě míň, tam potkáš aspoň prasata.“

Ou, ou! To je přece Biggles v bleděmodrém, ne? Ale dejme ještě šanci. A zkusme knihu Worrals v Orientě (1944):

Joan se svezla do pohodlného proutěného křesla a její přítelkyně Betty zvaná Frecks ji napodobila: „Bože, jak já se cítím utahaná,“ dodala se zívnutím. „Tyhle dlouhé lety jsou nuda a otrava….“ Atd. Šablona zůstává. Ale přesto všechny nudou začínající bigglesovky oplývají jednou pozoruhodností. Jakou? Že i ti v úvodu nejletargičtější hrdinové a hotové mátohy se posléze vždy ocitnou „v akci“. Přece jen.

Což je často napraví. Už nelelkují, jednají - a žijí. Již nejsou jako mrtví, už svůj život jenom nemarkýrují a někdy jsou dokonce čilejší než rybičky, a tak přece závěrem zasalutuji kapitánově památce a rozlučme se s Earlem (velestupidním) začátkem jeho Případu záhadných výstřelů (1952):

Kapitán Raymond skončil měsíční inspekci letecké policie a vrátil se do operační místnosti. „Řekl bych, že máte všechno v naprostém pořádku, Bigglesi. Jediné, co teď potřebujete, je nějaká činnost.“ „Hm. Najděte nám tedy něco na práci. A my to uděláme.“ „Co byste řekli cestě do Afriky?“ Biggles se na Raymonda dlouze zadíval. „A copak se stalo v Africe? A kde? Pokud si vzpomínám, je Afrika pořádně rozlehlé místo.“ „Počkejte, nesmíte na mne tak rychle,“ požádal ho kapitán. Atd.

Taky byste chtěli umět takto psát?

9.

Zvláštní je přitom jedna věc. Ve všech pozdějších bigglesovkách, které autor vychrlil už po své šedesátce, zmizely právě tyto začátky prošité skrz naskrz nudou. Čím to asi?

Že by již starší autor nemusel tolik potlačoval svou sexuální stránku a byl by tedy logicky i méně unavený? Ale fuj. Do toho se raději pouštět nebudeme…

To radši… Ještě jeden citát, a tentokrát z knihy Biggles hledá šampiona (1965):

„Máte moc práce, Bigglesi?“

„Nejsem Cato.“

„Cato? Kdo to má být?“

„Ále, jeden Říman.“

„A co má společného s mou otázkou?“

„To Cato řekl, že nikdy neměl víc práce než ve chvílích, kdy se zdálo, že nedělá vůbec nic.“

10.

Vidíte. A i přes to všechno mám bigglesovky svým způsobem rád.

Když jsem si je už všechny tupě koupil!