1.

„Povídka plná dobrodružství“

Tak a nejinak zní podtitul knížky Jakuba Honnera vydané poprvé roku 1935 pod titulem Divoký zápas. Po jedenácti deseti letech vznikla a ve Východočeském nakladatelství i vyšla její přepracovaná verze, přičemž právě osudem stojícím na cestě-cestičce nám autor (lacině) ospravedlňuje přemíru krkolomných zvratů.

O co v tomhle podivuhodném, nicméně pro svou kategorii dost typickém příběhu vlastně kráčí?

2.

Otec a syn Smetanovi se roku 1932 vracejí ze „země neomezených možností“, jak autor nazývá tehdejší Spojené státy severoamerické. Sotva však přibudou do Prahy, zkrachuje newyorská burza.

Tatínka raní mrtvice a zemře. Syn Jim(17 let) zůstává naživu, ale zcela bez prostředků. Musí jít pracovat a trpí jako přidavač u zedníků na jisté novostavbě.

Z té náš šikula, zřítí, a je sice zachráněn, hned nato však se mu na hlavu složí celá novostavba. Ne, nikoli díky Jimovu umu. Inu, osud...

A čeká na mužově cestě i dál. Tam, přímo pod troskami se totiž zrodí i přátelství, a to s kresličem Josefem, a to pak i pokračuje Jimovou láskou k Josefově sestře Dáše. Ani to ale není, vážení všechno, jelikož právě až pod budovou si Jim jaksi zázračně vzpomněl, že jeho mrtvý tatínek vlastně a na mou duši uzavřel miliónovou pojistku. Čímž je vyhráno, ne?

Ne. Je to jen konec prvního dílu.

3.

Co tedy dál? Po pěti letech se Jim opět vrací z Ameriky a pluje si pro dívčinu svého srdce Dášu pěkným parníkem jménem Osud (vida!). Loď shoří. Všichni se naštěstí zachrání ve člunech a přestoupí vcelku v pořádku na jinou loď. Jim...

Jen Jim klidně a docela vzadu čekal, až se ostatní dostanou nahoru. Seděl v člunu sám, podpíral si hlavu, vířilo mu v ní tisíce vzpomínek na Dášu. Zapomněl na všechno. Námořník zavolal „hotovo“, odkopl člun, toho se zmocnily vlny, loď se vzdalovala. Jim ještě chvíli snil, ale potom se vzpamatoval.

Věrohodné, což? Ale ne, nelamme hůl na Josefem Honnerem, neboť tak a podobně už to v podobných románech chodí a každopádně jsme tu našli i moc prima návod, jak zůstat jen dík vlastní tumpachovosti sám a sám na "okeáně" (jak by aspoň řekl známý kanadský humorista Stephen Lewacock)... Ó, a jak hezky se o té blamáži čte. Anebo aspoň mně, paku...

Najednou jako by vítr, vlny i moře začaly volati: „Dášenka! Dášenka! Dášenka!“

A Jim? Vždy tak klidný a chladnokrevný (už pravý Američan), bolestně zaťal rty, aby se nedal do lítostivého pláče.

4.

Takže si uděláme křížek a zaklapneme tento brak? Ale ne. O Jimově zmizení se doví jeho americký rádoby kamarád Antonín Chochola a šup-šup směrem za Dášou. Co ale čert alias osud nechce, zrovna Chocholova loď vyloví Jima, a to živého.

Jaká to režie, pane Bože, jaká to režie! pochvaluje si doslova Honner, načež to navléká následovně. Jim trpěl žízní, až ztratil paměť a... nikoho nepoznává! A všichni... se pak opět vydávají do Ameriky, ba jsou tam i nuceni nouzově přistát. To osud se znovu postavil Jimovi do stezky, čtu. Všecko zlé však bývá v podobných šmodrchanicích k něčemu i dobré. V USA žije tu farmář Bill a „paní Billová“ a to je i příležitost, aby Honner román ještě natáhl a udělal z něj následující limonádu.

Stalo se prý totiž i to, že jedna ztepilá Češka vytáhla z víru v řece Vltavě pana továrníka a ten továrník vám měl syna a... Ne, dalších výkladů není zapotřebí, neboť to ostatní bylo jako v románě, píše poněkud alibisticky sám Josef Honner. Hezký mladík se do statečné Věry zamiloval, brzy byla ruka v rukávě a... Svatební cesta do Ameriky.

Tam má ovšem novomanžel strýčka, takže probíjení nenastane veškeré žádné, stanou se totiž – a jak by ne - jeho jedinými dědici. A pan Honner to podává věru dobromyslně: Jako by strýc tušil, co se stane, brzy byl při kácení pralesa těžce raněn a za týden zemřel. Než zavřel oči, musely mu děti svatosvatě slíbit, že už Ameriku neopustí.

Nu, a dál? Právě „paní Billová“ je totiž dcerou těchto manželů, jak jest nám odhaleno. A Jim? Nadále zůstává „jako neživý“, takže co s ním?

Aha! Však ona už ho Amerika uzdraví! praví Bill. A hle. Slečnu Dášu v jedné jeskyni zavalí balvan a tato katastrofa vyvolá emoce a... Paměť se Jimovi v šoku vrací. A nato už následují "jen" tři svatby a happy end...

5.

Takže i takto se psávalo, ba mnohdy ještě píše. Ale spíš psávalo, musím tentokrát říct. A vidíte, přece "pan učitel" Josef Honner (1899-1966) nebyl jen "limonádník" a inspirován Kájou Maříkem (1926) i dalšími jeho díly (např. Kájovy děti, 1932) sepsal dokonce i relativně kvalitní autobiografickou trilogii Kubíček, kluk ze samoty (1930), Kubíček studuje a vojančí (1932) a Kubíček a děti (1936). Asi právě úspěch těchto beletrizovaných vzpomínek ho však poněkud omámil, strhl, dodal mu odvahy a... Honner se pokus takzvaně konstruovat a výsledkem je i románek Na cestě stál osud, na kterém předobře vidíme, jak banálně vyzní syžet „velkého románu“, zůstane-li neobalen detaily a špikován pouze takovouto „psychologií“ Cituji:

Byl to zvláštní člověk, tento Antonín Chochola.

Snad dva v jednom, dvě povahy. Jedna dobrá, druhá zlá. Vše se v něm zpřelámalo. I on miloval slečnu Dášu, i on z celého srdce, i pro něho byla vším, ale už ji nechtěl pro sebe, a tak on, člověk všelijaký, rozpolcený, který se nejdříve těšil z toho, že se Jim na moři ztratil, staral se teď o to, aby byla Jimovi věnována všechna péče a uzdravil se. Pro Dášu...

6.

Ani ilustrace Jany Brožové nezachraňují toto kuriózní dílko a při pohledu na to, jak "mistrně“ ztvárnila Jima visícího "za ručku" z oné novostavby, radši svazek už navždycky zavírám a... A taky prostřednictvím tohohle článku se pokusím na "jeho krizi" zapomenout a... Možná by to ale tentokrát chtělo - jako oživovací kyslíkový přístroj – i aspoň několik málo kapitol z (dejme tomu) "intelektuálně vyšší" Anny Kareninové.

Tentokrát určitě. Člověk, je-li pako, musí zkrátka někdy k té "vyšší" (a bez ironie vyšší) literatuře i přes mrtvoly. A braky... A... Kdo že to vůbec řekl, že nejlepší knížky máme radši přečíst hned, nebo že se k nim už vůbec nikdy nedostaneme...?

Rozšířená verze článku z časopisu Tvar