Pondělí 22. července 2024, svátek má Magdaléna
  • Premium

    Získejte všechny články
    jen za 89 Kč/měsíc

  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

LITERATURA: 250 let od narození ´gotického´ Williama Beckforda

diskuse (3)
"Ještě se mi nestalo, abych psal tři dni bez přestání a nestihl se ani převléknout! Je mi zle z toho, jak se na mě lepí šaty!" William Beckford

Jako milovník gotického románu jsem letos 1. října čekal, kdo první připomene čtvrt tisíciletí od narození klasika žánru, Angličana Williama Beckforda (1760-1844), a… byl notně zklamán. Nic se nestalo. Ticho po pěšině. Nebo aspoň u nás.

Ale vážně: Proč se divit? Tzv. román hrůzy je přece odpradávna doménou Britských ostrovů a připomínat si ony dávné a bažinaté časy mlh a kostlivců zde v česky zpolitizované kotlině a ještě jen u příležitosti narozenin jednoho movitého podivína (Beckforda) je prostě luxus a královská zábava. I tak to udělám.

Co to je černý alias gotický román připomínat možná nemusím, ale rovněž mi to nedá (pro jistotu). Jde, řekl bych, o dodnes plnohodnotnou a oživení hodnou formu příznačnou pro anglickou literaturu druhé poloviny 18. a počátku 19. století, jejíž autoři a hodně i autorky programově evokovali hrůzu, děs a dojetí, přičemž dějová složka těch pitoreskních knih příjemně dominuje, fabule je vedena relativně důmyslně a syžety bývají rafinovaně spočteny k našemu maximálnímu upoutání. Tajuplnou atmosféru se taky daří navodit, a to často prostředím. Čtete - a procházíte gotické hrady či rovnou gotické zříceniny, podzemní i nadzemné kobky, zapáchající i melancholické hřbitovy a veškeré okolní černočerné hvozdy s Karkulkou i bez. Ano, žánr gotického románu našel v podobných oblastech světa k podivu mnoha zjemnělých estétů své nové estetické hodnoty, tenkrát, a bylo to koneckonců příznačné pro celý preromantismus, který však přehnaně glorifikoval oživeného ducha středověku.

Tak se psalo a to se i četlo a nepopřeme vlivy gotického románu na lorda Byrona i Waltera Scotta (v Anglii), na Victora Huga a Honoré de Balzaca (ve Francii), na Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (v Německu) i na samotného Edgara Allana Poea (v USA). A ještě i vlivy na Jakuba Arbese (v Rakousku-Uhersku). Děsuplná linie tzv. frenetické literatury (Mrtvý osel a gilotinovaná žena Julese Janina leží v jejích začátcích) vplynula potom ve dvacátém století i do řeky surrealismu a k poetickým výstřelkům typu Nezvalovy Valérie a týdne divů, ale všechno předtím v knihovně zůstalo jakbysmet! Hladomorny! Katakomby! Podzemní chodby. Doupata! A v hrůzostrašných románech se ty rekvizity stávají i rámci pro nervy drásající a napínající příběhy, pro obrazotvornost atakující děje plné náhlých a - bohužel - taky nepravděpodobných obratů. Utrpení ušlechtilých hrdinek ve spárech nelidských zlosynů nás tlačí k slzám či chce aspoň šokovat… a drastičnost není naprosto tlumena. Proč taky? Odpudivé detaily a různé drsné výjevy, které tak miloval třeba i Josef Váchal, se vysmívají útlocitu čtenářky a… Peklo existuje. A svět?

Je autory těch děl po právu vnímán se skepsí, přičemž se přečasto i hutně moralizuje, asi jako v Otrantském zámku, který roku 1977 adaptoval Jan Švankmajer do podoby čtvrthodinového kombinovaného filmu s Milošem Frýbou a cimrmanským Jaroslavem Vozábem.

Ale k věci! K osobám dramat, vždyť je jich vlastně jen pár…

SIR HORACE WALPOLE Z ORFORDU (1717-1797) založil žánr svým slavným románem z Otranta v Itálii už roku 1764 (česky vyšel např. roku 1970 a 1978) a jistá slečna AIKINOVÁ pak pokračovala vydáním nedokončeného Sira Bertranda (1773). Slečna CLARA REEVOVÁ (1729-1807) pak Starým anglickým baronem (1778, česky 1970), Dr. NATHAN DRAKE sepsal Chrám v Clunedale a SOPHIA LEEOVÁ připojila Úkryt (1785). Nejznámější z tvůrkyň gotična ANN RADCLIFFOVÁ (1764-1823) byla ve svých časech plným právem zvána Shakespeare románu a "spíchla" knihy Zámky Athlin a Dunbayne (1789), Sicilský román (1790), Lesní romance (1792), Záhady Udolfa (1794), Ital (1797) a Gaston de Blondeville (napsáno 1802, vyšlo 1826). Ne, tím to nekončilo. MATTHEW GREGORY "MNICH" LEWIS (1775-1818) připojil ještě román Ambrosio aneb Mnich (1794, česky 1971), markýz VON GROSS dodal trochu nudnější Hrůzná tajemství (1796), sám utopický ekonom WILLIAM GODWIN si vysnil i strašidelný příběh St. Leon (1799), paní REGINA MARIE ROCHEOVÁ přidala brakovější Děti opatství (1800) a paní DACREOVÁ román Zofloya aneb Mouřenín (1806), který opakovaně napodoboval mladičký Shelley v dílech Zastrozzi (1810) a St. Irvine (1811).

Dokonce i sama JANE AUSTENOVÁ (1775-1817) zůstává autorkou gotického románu Northangerské opatství (1818, česky 1983), byť se v tom případě jedná už spíš o jemnou parodii, a "strašlivý" CHARLES ROBERT MATURIN (1782-1824) injektoval tomuto světu své dva romány Osudná pomsta aneb Rodina Montoriů (1807) a především Poutník Melmoth (1820, česky 1972)... A právě v TAKOVÉ společnosti se ocitl i pan WILLIAM THOMAS BECKFORD, když roku 1786 (česky vyšlo 1970) v anonymitě přiřadil do galerie gotiky i svůj román Vathek - napsaný ale už roku 1782, kdy mu bylo pouhých jedenadvacet.

Beckford je sice typický autor gotického románu, ale současně se i vymyká. Ne vším, ale mnohým. Byl specifický jak literárně, tak lidsky, a narodil seWilliam Beckford se zlatou lžičkou v ústech. Stalo se v Soho. Byl synem dvojnásobného londýnského starosty, anebo přesněji řečeno primátora "City of London", ale otec úslužně umřel, když bylo Billovi deset roků, a odkázal mu naprosto pohádkové jmění. Nebo tedy slušné, kdybych se chtěl vyjadřovat po anglicku.

Ne špatné. Jeden a půl milion tehdejších liber šterlinků v hotovosti, což je 165 milionů liber dnešních. K tomu i plantáže na Jamajce - s cukrovou třtinou - a majetek ve Wiltshire. Rodinné investice ročně vynášely sto tisíc liber. Jakému mladíkovi připadaly?

Rozhodně vysoce inteligentnímu. Brzy i poměrně vzdělanému. Beckforda dokonce krátce učil i Mozart. Připadly i muži vážícímu si času, který všechno dělat rychle, anebo aspoň rychle dělat chtěl. A muži pohříchu výstřednímu. Jak stárl, čím dál víc.

Beckford žil a zkoušel všechno, ale nemusel vlastně nic. Byl i poslancem za města Hindon (celkem 19 let) a za Wells (už předtím šest let), ale víc ho bavilo utrácet. Nesmírné částky investoval do umění. Skvělou knihovnu vybudoval díky šťastné koupi knihovny historika Edwarda Gibbona (1737-1794), který psal o pádu Říma, a taky psal. Vathek není zdaleka jediné Beckfordovo literární dílo. Např. roku 1782 navštívil Itálii a mnohé příhody vylíčil v knize Sny, procitající myšlenky a incidenty (1783).

Jiným počinem se staly Vzpomínky na výpravu do klášterů v Alcobace a Batalze (1835) o cestě podniknuté roku 1794. Zůstávají nám i další tituly, nicméně všechny ony cestopisy zkrátka nejsou Vathek. Nejsou s Vathekem vůbec souměřitelné. Marně bychom je srovnávali a kdyby bylo jen jich, nebylo by proč na milionáře vzpomínat.

Beckford se na to možná ani nehodil, ale v květnu 1783 se taky oženil.

Měl pak i dvě dcery, ale jeho žena zemřela při porodu ve čtyřiadvaceti letech. Roku 1795 či 1796 se Beckford usadil jako soukromník v ústraní na rodinném panství ve Fonthill a počal budovat palác v podobě gotického chrámu, anebo jak to říct, který se měl stát "nejvyšším soukromým domem Británie".

Jak to? Prostřednictvím věže.

Beckford měl druhý palác v Portugalsku, kam po roce 1793 často jezdil, a navštěvoval i Španělsko. Do vytržení ho uváděly gigantické věže tamních kostelů, i pustil se do podobné věže. Doma. Na svém. Než začal, zbudoval však okolo pozemků sedm mil dlouhou a dvanáct stop vysokou zeď, a teprve v skrytu za ní stavěl věž. Bohužel nedočkavě.

Za základy neprozřetelně využil i navzdory varování stavitele místo, na kterém mohl stát leda menší dům, nevěnoval podkladu pozornost a hnal stavbu vzhůru za použití dřeva a cementu, což bylo rychlejší než lepit cihly. Zaměstnal pět set lidí. Zavedl za svitu pochodní noční směny, i tak mu ale stále připadalo, že se pracuje pomalu, tak odlákal i dalších čtyři sta padesát dělníků z práce na St. Georges´s Chapel ve Windsdoru a aby pracovali ještě rychleji, dovezl pivo. Nebyl to nejlepší nápad.

Na megalomanské stavbě zneužíval milionář bez ohledu na okolní farmáře snad všechny dostupné vozy a mluvím tu o rychlosti, ale ono divadlo se odehrávalo po šest let. Pak už věž dosahovala nad opatstvím tří set stop, ale stačil první silnější vítr a rozlomila se vedví. "Je mi líto, že jsem ten pád neviděl!" prohlásil Beckford lhostejně a nařídil stavět znovu. Zabralo to dalších sedm let. Uvnitř svého oslnivého chrámu žil zatím Beckford pouze s trpaslíkem španělského původu a onen mužík den co den servíroval jídlo pro tucet lidí. Lansdown Tower

Když se blížily jedny další Vánoce, umínil si Beckford, že se bude štědrovečerní večeře tentokrát už vařit v nových kuchyních, což ale jednoduše nešlo stihnout. Přesto se to "stihlo". Malta však úplně nezaschla, trámy nebyly bezpečně zajištěny. Večeře proběhla, a pak se kuchyně zřítila.

Když šly roku 1822 ceny cukru prudce dolů, Beckford prodal Fonthill i velkou část uměleckých sbírek obchodníku s municí Johnu Farquharovi za tři sta třicet tisíc liber a dva měsíce po příjezdu nového majitele se věž zřítila opět. Stalo se v září 1825. Beckford kataklysma tentokrát přijal s hlubokým zklamáním, ale okamžitě začal stavět další věž, a to v Bath, kam se mezitím přestěhoval. Snad že se spokojil už jen s výškou sto třiceti stop, dochovala se dodnes, a to pod jménem Beckfordova věž (respektive Lansdown Tower). Ale to jsme se dostali od gotického románu poněkud daleko, až k pseudogotické architektuře.

Vatheka napsal Beckford francouzsky a do angličtiny ho roku 1784 přeložil reverend Samuel Henley (1740-1815).

Překlad si nechal i autorizovat. Jako se mnohému vymykal William Beckford, vymyká se všemu i jeho pojetí gotického žánru. Ano, i jiné gotické romány se odehrávaly mimo Anglii, například ve slunné Itálii (Otrantský zámek, Sicilský román), ale Beckford zasadil děj až do vzdáleného Orientu. V čase se navíc vrátil až do devátého století. A ač je Vathek částečně autobiografický, původní moc není. Což ale nepovažujme za vadu.

Beckford využil při psaní jak Fausta, tak Tisíc a jednu noc, kterou znal z francouzského Gallandova překladu, a ovlivnil ho jak Voltaire, tak už zmiňovaný Horace Walpole. Následná kombinace "gotiky" a Orientu, k níž jako boží náhodou dospěl, je neopakovatelná. A jak se navíc zdá, román spontánně vznikl v pouhých dvou dnech. Nebo třech.

V zájmu o Blízký východ nebyl ovšem, dodám, autor tenkrát osamocen, neboť i jeho se nepochybně dotkl bující kult orientalismu.

Je štěstí plynoucí z bohatství a požitkářství trvalé? ptá se - zjednodušeně vzato - Beckford mezi řádky. Titulním, zločinným a nakonec tragickým hrdinou je mu kalif, jehož reálný předobraz skutečně kdysi žil, ale který v Beckfordově knize zaprodal duši mohamedánskému ďábluvathek Eblisovi…

Vatheka doplňují tři tzv. Epizody. Roku 1909 je objevil literární vědec Lewis Melville, ale vyšly v anglickém překladu Franka T. Marzialse až roku 1971 díky Linu Carterovi. Představují tři vložená vyprávění Vathekových spoluobětí v pekle u Eblise a staly se kuriózním dodatkem kuriózního výtvoru, který dodnes fascinuje a potřebuje být čten. Ne nutně, ale čtěme. I lord Byron říkal Vathekovi Nejbohatší syn Anglie a víckrát ho citoval a zmiňoval v různých svých dílech a daleko později jím byl inspirován i podřadný Lovecraftův souputník Clark Ashton Smith. Sám Howard Philips Lovecraft se nechal Vathekem ovlivnit pro příběh Azathoth ä pro Snové putování k neznámému Kadathu.

Beckford velmi zručně zobrazil pyšný přepych, výsměšnou deziluzi, chladnokrevnou krutost, zdvořilou proradnost a stín přízračné děsivosti saracénského ducha, mínil Lovecraft. Koření směšnosti jen zřídka ubírá síly jeho zlověstnému námětu a příběh kupředu rázuje se zběsilou okázalostí. V trýznivé touze po nadpozemském požitku, ale i učenosti, následuje Vathek zlého džina k podzemnímu trůnu pradávných sultánů v ohnivých síních ďábla, a jak Lovecraft zdůrazňuje, jsou popisy Vathekových paláců a zábav, jeho lstivé matky, čarodějky Carathis, a její černokněžnické věže s padesáti jednookými černoškami, jeho pouti k strašidelným zříceninám Ištakaru (Persepole) a šotkovské nevěsty Nouronihar, kterou zrádně získal na cestě, obrazy pravěkých věží a teras Ištakaru v měsícem ozářené poušti a strašlivých kyklopských síní Eblisových, kde všechny oběti, zlákané třpytivými přísliby, musejí věčně v mukách bloudit s pravou rukou na věčně hořícím srdci, triumfem mrazivé barvitosti. A zaručují knize trvalé místo v anglické literatuře.

Gotický román se tu tím snoubí s klasickým moderním hororem a fantastikou a William Beckford zažil, odvažuji se dodat, v mládí podobný skandál jako o sto let později Oscar Wilde, nicméně na rozdíl od chudšího Wilda přežil a zemřel ve vysokém věku 84 let.

Nic lepšího než byl Vathek za těch více než šedesát roků už nevytvořil.

Ivo Fencl
22. 7. 2024

K pumovému atentátu došlo 20. července 1944. Skončila by válka dřív, kdyby Hitler taky přišel o pár...

Aston Ondřej Neff
22. 7. 2024

Biden byl to přes všechno snahu starý bílý heterosexuální muž, tedy živočišný druh na odpis. Paní...

Lukáš Kovanda
22. 7. 2024

Škody způsobené největším IT výpadkem v historii se teprve sčítají, některé ještě budou nabíhat....

Marian Kechlibar
22. 7. 2024

Služba Crowdstrike, která se používá k ochraně různých korporátních počítačů před malwarem,...

Radek Šebesta
22. 7. 2024

Tu správnou totalitu jsem nezažil. Rozum jsem začal brát na začátku sedmdesátek, spolu se začátkem...

Aston Ondřej Neff
19. 7. 2024

Von der Leyen je ztělesnění všeho, co je příčinou dramatického úpadku… všeho, na co sáhla. Zničila...

Aston Ondřej Neff
22. 7. 2024

Biden byl to přes všechno snahu starý bílý heterosexuální muž, tedy živočišný druh na odpis. Paní...

Aston Ondřej Neff
20. 7. 2024

Volání po odvaze má svoji druhou stranu mince, totiž nářek nad absencí odvahy, nářek nad...

Vratislav Hlubuček
19. 7. 2024

Se znepokojením pozoruji rozvírání Overtonova okna v Ukrajinském konfliktu. Podpora napadené...

Benjamin Kuras
20. 7. 2024

Žalobcem je list New York Times, a o odmítnutí poskytnout ke zveřejnění korespondence s šéfem...

ČTK
22. 7. 2024

Tenistky Linda Nosková, Kateřina Siniaková, Dominika Šalková a Laura Samson postoupily na turnaji...

kurl Lenka Kuřilová, lyst Tereza Lysá
22. 7. 2024

Vlnu veder ukončila studená fronta, která přechází od západu. Do Česka dorazily bouřky, první z...

Robert Schuster
22. 7. 2024

Po nedělním oznámení prezidenta Joea Bidena, že se stahuje z probíhající volební kampaně a nebude...

Martin Zvěřina
22. 7. 2024

V posledních letech sledujeme snahu – jak ministerstva spravedlnosti, tak poslanců – zjednodušit...

Matěj Kučera
22. 7. 2024

Páteční celosvětový výpadek IT systémů způsobený aktualizací bezpečnostního softwaru firmy...

Vyhledávání

TIRÁŽ NEVIDITELNÉHO PSA

Toto je DENÍK. Do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy. Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston). Příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce.

ondrejneff@gmail.com

Rubriku Zvířetník vede Lika.

zviretnik.lika@gmail.com

HYENA

Tradiční verze Neviditelného psa. Sestává ze sekce Stručně a z článků Ondřeje Neffa - Politický cirkus a Jak život jde. Vychází od pondělka do pátku.

https://www.hyena.cz