Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996LITERÁRNÍ AFÉRA: Causa Mornstein
Stručně. Nakladatel (Host) by teď udělal nejlépe, kdyby článek, jenž „jeho“ spisovatelku Alenu Mornsteinovou inspiroval (respektive VÍC NEŽ inspiroval) vydal knižně. Anebo ještě víc: nechť připraví druhé vydání Lesu v domě ve formě „dvojknihy“, ve které bude obsažen jak román, tak publicistický text. Každý sám ať si tu srovná obé a hle, nikdo již nikomu nic nenakuká.
Každý jen za sebe ocení, čím beletristka přispěla původnímu příběhu a zda svým výkonem údajnou krádež (to slovo je na hraně, i řekněme, že dumasovskou krádež) ospravedlnila.
Možná to zvládla ospravedlnit, možná ne. Autorka původního, zcela syrového vyprávění své zneužití dědem jako dívka sama zažila a je jí, jak píše, „nepříjemné“, že si někdo na základech jejího životního „děsu“ postavil hrad.
Nu, a hrad opravdu stojí. Zbudovala jej umně Alena Mornsteinová. Sama nikdy zneužita nebyla, ale zneužití líčené jinou dámou, to ráda využila. Jako kvalitní materiál. Nehledala v archivech žádný sto let starý a tím pádem zapomenutý příběh - a brala pěkně a rovnou ze současnosti. Truman Capote, s jehož románem Chladnokrevně vše na sekundu srovnejme, ovšem nepracoval s texty „svých“ vrahů, o nichž vypráví. Ano, taky „zneužil“ tehdy aktuální tragédii (vyvraždění rodiny), ale causu zaznamenal od A do Z jen vlastním perem. Tuším, že to psal ve Švýcarsku a neví se nic o tom, že to bylo jinak, zatímco tady…
Ale má snad přijít bouře? Proč? Má rada oběma dámám: Smiřte se. Smutně i veseleji si uvědomte, že si odteď vzájemně děláte i výbornou reklamu. Stalo se, co se stalo, a tak využijte skandál. Samy jste ho původně neplánovaly, chápu, to ani jedna z vás (a nezdá se to ani pravděpodobné), nicméně je skandál tady, i do toho!
A nyní už jenom pro upřesnění. Je tu žena, které Les v domě připadá podezřele podobný její osobní, a to roku 2019 zveřejněné výpovědi LEAVING NEVERLAND - o tom, že ji zneužil dědeček: tady.
Ve skutečnosti se ovšem pere zrazená dáma s přílišnými obecnostmi a jde o příběh, který se stal už mnohokrát, bohužel. Maminka v domě u „lesa hlubokého“ nemá čas hlídat Karkulku, respektive Děvčátko, ale prarodiče čas najdou. Zato nejsou co pěstouni ani za mák ideální. A dál? Pozor! Alena Mornsteinová nepíše v románu nijak přímočaře o zneužití děvčete jejím dědečkem, ale zprvu i dále čteme o Lese s velkým L, ze kterého má nebožačka od jisté chvíle hrůzu; asi jako by „tam uvnitř“ byla ve snu zneužita jehličím anebo větvemi (což mj. asociuje scénu z klasického hororu Evil Dead).
Vedle dalších čtenářů to je i známá kritička Eva Klíčová, kdo si všiml shod v textech. Například těchto: v dotyčném domě žijí vždy „mladí“ nahoře, staří dole.
Což nadále nic moc neříká, neznamená a nedokazuje, nicméně kritička „rozklíčovala“ další a další shody. Především významnou roli panenky. Panenky jako imaginární „kámošky“. Ale je zde i samotný způsob, jakým děda zlikvidoval - už předtím - jiné a jistěže také zneužité dítě. On ho… A za další: autorka původní zpovědi na samém konci říká, že by podobný pachatel měl „shořet v pekle“. Mornsteinová peklo nevyvolá, nicméně ho nahrazuje (v hororových filmech už velmi profláklým) požárem. Požárem ve finále.
Jak bych věc shrnul? Každá podobnost sama o sobě by mohla být náhoda. Ale všechny podobnosti tak dohromady nevypadají. A nelze, myslím, popřít, že Alena Mornsteinová výpůjčku tajila. Asi ji taky nadále popírá. Ale Eva Klíčová nepřehání, když dokonce i tvrdí, že spisovatelka převzala cosi z „poetiky“ původní zpovědi.
A její „zdrcující atmosféru“. Hm. Avšak… Převzít něco tak subtilního jako poetika plus atmosféra přece není zakázáno.
V rozhovoru s Terezou Kostkovou na Vltavě spisovatelka každopádně o skutečném inspiračním zdroji pomlčela. Současně ale existuje autorka „původního“ textu a málo prý „empatickou“ Alenu Mornsteinovou již písemně vyzvala, aby dál „nemluvila za žádnou z obětí sexuálních zneužití“ a snad se ani nevyjadřovala k problematice násilí v rodinách.
A prostě se jí nelíbí, že spisovatelka její osobní zpověď „zneužila“. První pocit z toho dokonce přirovnává k facce. Teprve poté, co se z facky vzpamatovala, začala prý se za Alenu Mornsteinovou stydět. Nemlčela, nicméně začala prý dostávat „hraběcí“ poučení: přece by měla být spisovatelce spíš vděčná. Vděčna za to, že se vůbec obírala její (strašnou) tragédií.
Osobně stojím na straně spisovatelky Aleny M. Je to ale postoj, u kterého váhám. Jsme u jednoho z případů, kdy možná ani rozhodnout nelze. Jak jsem už ale říkal:
Rozhodnout nelze, domluvit se lze.
