Nejnekompromisnější český (nejen) hudební kritik zítra slaví šedesátku

„Od té doby, co čtu Jana Rejžka, vím, že je velice citlivý na myšlenkovou prázdnotu díla a že ho neoslní sice perfektní, ale bezobsažný formalismus.“

Z dopisu čtenáře Melodie

„Rejžek je prostě Rejžek,“ shrnul jednou hluboko za komunistů v pořadu TKM František Ringo Čech. To když redakce Televizního klubu mladých uspořádala setkání obávaného kritika s umělci a pohříchu ani třetí host, Věra Špinarová, nebyl jeho štiplavého komentáře nijak gentlemansky ušetřen.

Jestliže ale na druhé straně člověk vidí, že podobnou nekompromisnost si zachoval i o desítky let později, když ve svých Deníčcích neváhal nemilosrdně kritizovat ani svého přítele Václava Havla (za koho jiného než za Dášu), pochopí, že on byl ten Rejžek vždycky tak krutě upřímný proto, že to prostě ani jinak neuměl…

Rejžek v Melodii

Anketní otázka: „Uvítal jste disko úpravy známých písní?“
Jan Rejžek: „Ano, zajisté. Je to jediná šance, jak některé písně vtlouct lidem do hlavy.“

Černobílý časopis Melodie bylo na přelomu 70. a 80. let jediné periodikum, kde si člověk mohl - vedle povinných referátů o našich národních umělcích a přátelích ze socialistického tábora - přečíst nejen o opravdu kvalitních československých hudebnících, co se v ostatním tisku, televizi či rádiu vyskytovali v lepším případě jen poskrovnu, ale i o svých zahraničních idolech, jejichž desky si v nekvalitních kopiích nahrával kamarád od kamaráda kamaráda. Časopis nabízel recenze desek i koncertů, profily osobností i seriály o kapelách, to všechno od fundovaných redaktorských osobností. Jako obzvláště agilní obhájce kvality proslul mezi nimi právě Jan Rejžek.

Opravdu neznal bratra – vedle zjevných škvárů dokázal zkritizovat i méně povedené počiny umělců jinak tolik poctivých, jako byl například Radim Hladík se svým Modrým efektem, jemuž vytknul „málo efektu“. Za ne zrovna nejlepší kvalitu poslední desky či koncertu byl od něj pokárán Jan Spálený i Waldemar Matuška. Jak potom mělo u něj dopadnout takové Turbo („bezpohlavně elastická skupina schopná všeho“), Kotvald s Hložkem („pánská obdoba Kamélií“) či Katapult, co „si žádoucí jednoduchost a rockovou přímočarost pořád vysvětluje jako primitivismus a muzikantskou chudobu.“ Jiří Korn ho „nudil jako déšť“, zatímco „písmák Čech“ měl „udřenou ruku.“

Na druhé straně „málokoho poslouchám tak rád jako Luboše Pospíšila“, Jana Koubková mu byla zpěvačkou, „která dnes dělá pro ženské jazzové zpívání nejvíc“ a Marika Gombitová rovnou „nejzajímavější slovenská zpěvačka“. U Pavla Vrby ocenil „mimořádnou obraznost“ a u Pavla Hammela „schopnost napsat pěknou beatovou písničku“. A kdo by čekal, že od něj bude za album Prázdniny na Zemi pochválen i Petr Janda („kolik lidí je dneska schopno napsat si celé elpíčko, aniž by to unavovalo?“).

Není divu, že časopis byl těžko sehnatelný. Svojí orientací nebyl však zrovna v souladu s dobovými nároky na výchovu mladého socialistického člověka (tomu měli přece ti Hložkové, Vávrové a Davidové být vzorem, vždyť jich také byla televize plná), a tak se ho komunisti zalekli a celou redakci raději vyměnili. Vedlo to k tomu, že Melodii náhle všude sehnat šlo, číst už ale ne. Pak se to přece jen trochu zase zlepšilo, ale původní laťky už nikdy nedosáhli, a když se zavedené značky zmocnila po revoluci Gottova a Janečkova agentura, zašel časopis na úbytě definitivně. To už tam ale Jan Rejžek samozřejmě dávno nebyl – mé vzpomínky na něj v Melodii končí v první půli osmdesátých let; z té doby ale na ně navazují další, tentokrát s Janem Rejžkem naživo.

Rejžek na Chmelnici

Jako byla Melodie v socialistickém přítmí žurnalistickým světélkem kvality, tak zase na živé scéně proslul žižkovský klub Chmelnice. Coby student bydlící na jarovských kolejích měl jsem to coby kamenem dohodil, a tak jsem tam zhlédnul nejeden zajímavý koncert či pořad – jako i Rejžkův Kaleidoskop.

A byl ten pořad pestrý – věnoval se totiž nejen hudbě, ale kultuře vůbec. Byť ta hudba samozřejmě dominovala: člověk tu mohl načerpat dobrou inspiraci, jakou muziku si sehnat – namátkou si pamatuji, jak nám z tehdejších novinek pustil Stingovy „Russians“, „People are people“ od Depeche Mode nebo zcela ještě tehdy neznámou Báru Basikovou v prvním počinu budoucích Stromboli „Na koni“. Taková poslechová diskotéka, věru však pramálo k tanci.

Vedle toho Jan Rejžek vždycky rád odpovídal na otázky z publika. Napsaly se na papírky, o přestávce se naházely do krabičky a novinář je pak postupně četl a odpovídal na ně. Ten můj, které že album Beatles považuje za nejlepší, ho podráždil: „No tohle mám tak rád! – Který zpěvák na světě je nejlepší?“ Pak už smířlivě dodal, že nejraději poslouchá Revolver a Bílé dvojalbum, čímž mě nemálo potěšil. Mnoho témat mi na druhé straně nic neříkalo – to když se ho třeba kdosi ptal, co říká na to a to avantgardní divadlo: řekl, že na ně nechodí a ani neví, kde to bývá. „Bývá to vždycky v pondělí tam a tam,“ zvolal hlas z publika. „No, takže tam nebudu chodit v pondělí,“ hbitě uzavřel kritik.

Odér kvality mísil se někdy s dráždivou příchutí utahování si z oficiální kultury: to když v rámci svébytné rubriky „Smějeme se s Melodií“ předčítal úryvky z článků svých redaktorských následovníků v upadnuvším právě již časopise, aby je asertivně usvědčoval z neznalostí či omylů. Tady se jeho kvalifikovaný nadhled ukazoval nejvíc a Žantovští se mohli chytat za nos…

Troufnul si ale i na plátek nejnedotknutelnější: sám coby básník (jeho sbírka měla skromný název Nic moc) přečetl jednou jakousi příšernou báseň-nebáseň, co vedle smíchu vedla u posluchačů spíš k nevěřícnému kroucení hlavou. Prezentoval ji jako odstrašující příklad, co je u nás možné publikovat. Ač zdroj neuvedl, shodou okolností jsem dobře věděl, odkud to vzal, jelikož jsem byl zrovna předchozí víkend doma a tam jsem si onen výtvor (rovněž s nevěřícím kroucením hlavou) přečetl v příloze Rudého práva, které rodiče v sobotu kupovali kvůli televizní příloze. V následné papírkové anketě se pak nicméně jeden posluchač Rejžka na zdroj toho výtvoru zeptal s odůvodněním, že je sběratelem kuriozit. Kritik se dramaticky odmlčel a suše odpověděl: „V těch největších.“ (Vysvětlení pro nepamětníky: tiskový orgán KSČ, deník Rudé právo, vynikal nad těmi ostatními obřím formátem).

Rejžek poté

Jak se později ukázalo, v té době už se stýkal s disidenty, což jsme samozřejmě ještě nevěděli. Když slavil Jiří Černý v roce 1986 padesáté narozeniny (měl je na Vítězného února, což odjakživa jemně ironizoval), na soukromém mejdanu se Rejžek na jeho počest ukázal i jako zdatný imitátor - Černý nahrávku začal na svých Antidiskotékách pouštět ihned po revoluci. Blahopřejnou zdravici na počest jubilanta pronesl tu Rejžkovými ústy nejeden z čelných komunistických představitelů, nejzdařileji dle mého názoru Gustáv Husák.

Přirozeně, že v novém společenském uspořádání patřil pak po roce 1989 na Hradě k přední šedé eminenci. Chvíli dělal i tiskového mluvčího ODA, avšak na to, aby v politických kruzích zakotvil, byl Jan Rejžek osobností příliš rovnou a nekompromisní. Vrátil se raději zase do víru kulturního dění, v němž působí dodnes. Později se stal známým i nejširší veřejnosti díky soudnímu sporu s Helenou Vondráčkovou, jíž se nelíbilo, že ji nařknul z toho, co o ní jinak dobře ví asi deset milionů lidí. A samozřejmě, že ani na pověstném seznamu pravdoláskařů od známého českého klerofašisty Adama Benjamina Bartoše Rejžkovo jméno nechybí.

Jeho aktivity jsou dnes stále široké, avšak to už by nebyly vzpomínky – zmiňme proto už jen jeho Deníčky, podrobné glosy a komentáře, soustředěné dosud ve dvou obsáhlých svazcích. Vynikají – jako u Jana Rejžka vždycky a všecko – bystrým ostrovtipem, kterého nezůstává ušetřen nikdo ze společenského života, kamarád-nekamarád. Už se těším, až si je v důchodu konečně kompletně přečtu – a pevně věřím, že do té doby k těm dvěma objemným bichlím přibude ještě nejmíň jedna další.

Pročež přeji tímto panu Rejžkovi k jeho šedesátým narozeninám hlavně pevné zdraví, aby toho ještě hodně stihl napsat.

Per-hand-preklady.cz