Mám za sebou krásný zážitek – sto tisíc let erotických zkušeností. Asi nevěříte, ale je to tak. Byl to unikátní řetěz zážitků, o němž vám, milý posluchači, chci vyprávět. Nebojte se, netrpím ani syndromem Barona Prášila, ani nejsem daleko starší než starozákonní Metuzalém a už vůbec ne Casanova či Jerry Nadsamec. Sto tisíc let sexu je brněnská exhibice na hradě Špilberku. A je to výstava hojně navštěvovaná, jen co je pravda. Z její barvitosti si odnesete především dojem, že sexuální revoluce 60. a 70. let byla dětskou hrátkou proti starověkému Římu či Egyptu královny Kleopatry z rodu Ptolemaiovců. Že klasické zvolání „O tempora, o mores“ je v dnešní době – alespoň v oblasti tělesného milkování – skoro bezpředmětný.

Jistě, nadsazuji, ale výstavu doporučuji, neboť myslím neuráží dobrý vkus a drží se rukověti seriózního historického bádání. V kasematech Špilberku, kde byl vězněn zločinec Václav Babinský, najdete leccos. Žánrové nástěnné malby, vázy, mince, hrací žetony, lechtivé přívěsky a prsteny, zlaté kryty na pohlavní úd a jiná „sodomstva“. Ale na prvním místě podprahovou kurátorskou harmonii, neboť také Babinský, „slavný lotr mexický“, prý se dostal na scestí z vášnivé lásky. A je tu ještě další rozměr výstavnického souladu – přesné repliky velmi těsných komůrek zdánlivě vhodných tak pro zostřenou samovazbu nenapravitelných hříšníků. Ale nemylme se, jde o jeskyně „vlčic“. Tak Imperium Romanum zvalo profesionální milostnice. Tudíž ony bezmála kobky s ubohým slamníkem byly pragmatickým pracovním prostorem. Ovšem je fakt, že není důležitá velikost, nýbrž technika, což dokazují také tyto útulky tzv. lupanára ze zasypaných starověkých Pompejí. Kvalitu personálu zvěčnili tehdejší zákazníci v naturalistických větách, jaké jsem pak už viděl – slitovný bůh je mi svědkem – jen na některých dveřích studentských kolejí.

Strávil jsem v nyní pohostinných prostorách dominanty Brna celé odpoledne. Vyplatilo se to, odcházel jsem poučen. Atraktivní prostředí, kterak jsem se díval, ovlivnilo téměř každého. Včetně vetchého staříka u pokladny, jenž zájemce usměrňoval, že támhle v té uličce začíná sex. Zajímavá myšlenka, není-liž pravda? Kde začíná sex, od čeho – má pravdu mravoučné Písmo, nebo zvěčnělé výklady Billa Clintona? Kdy nastal rozbřesk pornografie; že by u Věstonické Venuše, pravěkého Playboye pro lovce odloučeného od jeskyně? Lze stanovit její výchozí a konečné limity? – Snad u lascivního úsměvu a u zoofilní scény? Druhé zmíněné nepatřilo třeba v antice, z níž tolik kulturně vycházíme, k tabu, dokonce tvořilo součást veřejných rituálů zpupné moci. Lidí i bohů.

„Vem tyhle úvahy čert!“ napadlo mne sarkasticky při scházení z moravské akropolis. Samotný úsvit toho, co je výsostně lidské, zůstává cudně zahaleno; pomyslné dětství a místo zrození lidského rodu, které nás posud ovlivňují, tkví pouze v tušení bílých nocí plných fantazie.

Text byl publikován v Rádiu Česko