18.5.2021 | Svátek má Nataša


KULTURA: Soudružské přístupy pražské radnice

28.4.2008

Co se nepodařilo bolševikům, o to se teď zuby-nehty snaží pražská radnice: otrávit tvůrce malých divadel v hlavním městě tak, aby se na všechno vykašlali a šli raději dělat něco jiného.

A za hlavní cíl, který jim symbolisuje úplně všechno, si vybrali Jiřího Suchého. Toho Jiřího Suchého, který dokázal přes veškerou zášť bolševických špiček převést Divadlo Semafor přese všechna úskalí a přivést ho až do chvil, kdy se konečně nemusí ohlížet na nějaké ideology a jiné fízly.

Pražský městský radní Milan Richter, muž, který údajně odpovídá za kulturu, se rozhodl, že městské peníze kromě tzv. neziskových organizací budou dostávat i divadla postavená jednoznačně na ziskovosti. Až se člověk diví, že pan radní vystupuje za tutéž stranu jako její bývalý předseda, dnes český president, který zcela oprávněné odmítl podepsat zákon na podporu filmového průmyslu. Film je obchod, a pan president, jako správný ekonom, pravil, že se nesluší, aby stát pomáhal pouze některým průmyslům, zatímco by na ostatní kašlal.

Malá divadla NEJSOU obchodem. Ostatně ani nemohou být: jak si mohou s méně než 200 sedadly vydělat na víc než na základní provoz? Malá a i jinak nezávislá a tudíž nezisková divadla můžeme považovat za určité dílny, v nichž jejich tvůrci vytvářejí hodnoty. Z těch pak mnohé převezmou zruční obchodníci a mastí si na nich kapsy.

Ten rozdíl bije do očí tak nádherně, že je až s podivem, že pan či soudruh Richter o něm dosud neví. Je to takhle: jestli se někdo vyhlásí za neziskovou organizaci a získá na ni po patřičném úředním přezkoumání oprávnění, musí od té chvíle pravidelně úřadům předkládat svá vyúčtování, zdůvodnit každý halíř svých vydání, a veškeré peníze, které podnik vydělá, musí vrazit zpátky do podniku. Na druhé straně, když někdo podniká (ať už se ziskem nebo bez něj), nesmí mu veřejnost (zastupovaná zde městskými úřady) čučet do karet. Jediné, co úřad smí, je vybírat od takového podnikatele daně. Jistě, ekonomové se mohou přít o vhodnosti neziskových organizací, ale pokud a dokud je zákon povoluje, jsou, a rozdíl mezi nimi a ziskuchtivými podniky je takový, jaký je.

Tohle není filipika proti lidem, kteří baží po zisku. Tohle je pouze sdělení skutečnosti.

Musí se ovšem panu (nebo snad soudruhu?) Richterovi nechat, že na věc šel nádherným způsobem: zvěstoval, jak město dalo Jiřímu Suchému 50 miliónů na divadlo a jak může být Jiří Suchý nadšen, protože každého rána, když se vzbudí, nalezne na kontě dalších 660 tisíc, s nimiž může nakládat dle vlastních zálib.

Jiří Suchý, zastižen ve středu v pozdních večerních hodinách, se velkorysosti pane radního ohromně podivil. V první řadě, pravil, těch 50 miliónů nedostal on. Ty milióny dostala Praha 6, kde dnes Divadlo Semafor sídlí, a divadlo musí hezky pěkně za sál platit nájem. Kromě toho pan radní Richter patrně zaspal dobu, neboť divadlo už dávno nedostává 660 tisíc, ale zhruba polovinu téhle částky. A nikoliv každého rána, nýbrž jednou za měsíc. Jiří Suchý mi do telefonu vypočetl (básník a byl nucen počítat!), kam se ty penízky rozkutálí, a nakonec z toho vyplynulo, že na gáže pro něj a pro jeho skvostnou jevištní partnerku Jitku Molavcovou nezbude, ani kdyby se počítalo jakkoliv.

Jak napsal Jiří Suchý na stránkách divadla (www.semafor.cz): "Jsem rád, že jsme přežili první házení klacků pod nohy v létech padesátých, že jsme se vyrovnali i s těžkou ztrátou Jiřího Šlitra, že jsme přežili normalizaci, kdy se tehdejší režim pokoušel nás vytlačit z divadla podobně jako z ostatní veřejné činnosti, ale netroufl si to udělat otevřeně a s podlostí sobě vlastní, uchyloval se k úskokům. Přežili jsme však i to. Dostali jsme se i z krize po povodni (a tady patří dík magistrátu, jehož tehdejší zastupitelé nám podali pomocnou ruku. Co živ budu, nezapomenu.) Zatím jsme tedy obstáli při všech zkouškách. A náhle se objevil muž, který v televizi prohlásil, že s námi jednal, což nebyla tak docela pravda, znám ho jen z fotografií, kde, musím přiznat, mu to docela sluší. A ten mě začal skandalizovat způsobem, který používal režim, jemuž se dnes říká totalitní. Věděl přesně, co udělají s českým člověkem zmínky o statisících a miliónech. (O svých příjmech samozřejmě pomlčel.) Za to velmi účelově (a velmi nečestně) operoval s částkou 660 tisíc měsíčního příspěvku, která však ve skutečnosti v tomto roce činí 358 tisíc.A stejně zatajil i to, že veškeré náklady nás stojí měsíčně přes 900 tisíc, a to nepočítám výpravy nových premiér. A potřebný rozdíl není v silách malého divadla vydělat."

Pan (nebo opravdu soudruh?) radní Richter na to opravdu šel způsobem, o němž dobře ví, že může v Čechách zabrat. Rozdmýchává závist českého občana: podívejte na to, co by ten Suchý ještě chtěl, tadyhle dostal padesát melounů, tadyhle dostává stovky tisíc!

Tenhle způsob jistě může být na úrovni pavlačových drben více než účinný. Nezakryje ale zhovadilost pražské radnice, která buď nepochopila, v čem je rozdíl mezi bohapustým obchodem a bohabojnou kulturou, a to je ten lepší případ, nebo si nechala za patřičný obolus od divadelních podnikavců (pardon, podnikatelů) vysvětlit, že na těch změnách nemůže prodělat. Smutné je, že ono obvinění zní, v souvislosti s tím, co je v Praze, údajně matce měst, na denním pořádku, bohužel pravděpodobně.

Těžko očekávat, že pan (ale doopravdu opravdický soudruh) Milan Richter že svého stanoviska couvne. Takhle moudrý - alespoň na první pohled a poslech - není. Bohužel, ani druhý či třetí pohled a poslech tenhle dojem nevymažou.

Měli by se ale ozvat voliči, aby si soudruh (nebo přece jen pan? Ne, soudruh!) uvědomil, že nic netrvá věčně, nejen láska k jedné slečně, ale ani jeho pobyt na radnici ne.

Jiří Suchý stál několikrát ve svém životě na křižovatkách, kdy se musel rozhodnout, zda vhodí do ringu bílý ručník, nebo zda se nevzdá. Nikdy se nevzdal. Ti, kterým leží na srdci jakostní - jakkoliv malé - divadlo, by se měli modlit, aby se nevzdal ani teď.

A soudruhu (rozhodně ne panu) Richterovi by to měli opravdu řádně osolit.



Kdy dítěti nechat píchnout uši a jak správně vybrat náušnice?
Kdy dítěti nechat píchnout uši a jak správně vybrat náušnice?

Ať už se rozhodnete nechat propíchnout ouška miminku, nebo chcete vyčkat na pozdější rozhodnutí dítěte, čeká vás výběr prvních dětských náušnic. V...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.