Ve starší české literatuře zaujímaly cestopisy významnější místo než v novější. Dnes zná širší veřejnost jen některá populární převyprávění, k jakým patří Jiráskovo zpracování zápisků Václava Šaška z Bířkova, jenž s poselstvem Jiřího z Poděbrad doputoval roku 1467 do Portugalska. Od 16. století si však cestovní deníky takřka povinně vedly zástupy mladých šlechticů, kteří si na tzv. kavalírských výpravách tříbili vkus i mravy. Rukopisy se uchovaly v zámeckých knihovnách, ví však o nich jen málokdo.

Pozdním výhonkem tohoto tradičního, zpola privátního žánru jsou dva tlusté rukopisné svazky, v nichž hrabě Erwin Antonín Anna Dubský vylíčil svou cestu kolem světa v letech 1874-1876 na rakouské válečné lodi Erzherzog Friedrich. Částečného zveřejnění se dočkaly teprve nyní díky výstavě Námořní deník hraběte Dubského, kterou uspořádala Moravská galerie v Brně. Ač obsahují přes třináct set stránek textu, vzbudily pozornost především fotografickým doprovodem, zejména kolekcí obrázků z Japonska.

Na prahu modernizace

Sám hrabě nefotografoval. Snímky vesměs zakoupil u zavedených fotografů v přístavních městech, kde loď kotvila. O jeho vidění světa se z nich moc nedozvíme, běžnou řemeslnou produkci překonává většina prací pouze exotickou tématikou. Drobné odlišnosti mezi jednotlivými ateliéry se projevují snad jen ve výběru motivů a aranžování scén, jedná se však především o různé komerční taktiky. Fotografie byly určeny širokému evropskému publiku, pro něž se po polovině 19. století stal tradiční japonský svéráz módní senzací - dámy pily čaj z japonského porcelánu mezi květinami v japonských vázách, francouzští malíři přejímali kompoziční principy japonských dřevorytů a stejné inspirace ovlivnily i práce designérů a dekoratérů směřující k secesi.

Evropa se ovšem kochala něčím, co právě zanikalo. V polovině 19. století se totiž Japonsko po dvou stoletích přísné izolace začalo prudce měnit. Rozhodující krok učinil císař Mucuhito v lednu 1868, když vyhlásil konec tradicionalistické éry Edo a "revolucí shora" odebral moc samurajům v čele šógunem. Zahájil tak novou éru Meidži ve znamení reforem podle evropského vzoru. Korveta Erzherzog Friedrich zakotvila u japonských břehů o šest let později. Poslední velké povstání samurajů proti novým pořádkům vypuklo dva roky po jejím odplutí.

Jedinečná hodnota Dubského sbírky tkví především v historickém okamžiku, kdy byla pořízena. Zachycuje staré Japonsko na prahu radikální modernizace, jakou v pozvolnějším tempu zažila o čtvrtstoletí dřív i střední Evropa. Řada snímků by se dala označit za exotické kýče ve stylu éry Edo, jejíž kolorit Evropu okouzlil, jenže pod staromilsky líbivou slupkou je zanikající svět stále ještě živý a prožívaný. I v české klasice nalezneme období, kdy se umělecký obraz skutečnosti začíná rozplývat v mlžné nostalgii, ale stále ještě drží pohromadě. Babička Boženy Němcové nebo Nerudovy Malostranské povídky jsou knihy navenek idylické, pod povrchem však skoro neznatelně apokalyptické. Vznikly rovněž v pravý čas: obě konzervují autentické napětí, jež prorůstalo biedermaierovským poklidem.

Podobné napětí ozvláštňuje i obrázky z Dubského sbírky. Fotograf třeba přiměje samuraje v slavnostním šatu k evropsky ležérní póze. Dokonale vycvičený bojovník se opře o jeden ze dvou zabijáckých mečů jako o vycházkovou hůlku - jenže je pravým, nikoli filmovým samurajem, a tak z jeho tváře vyčteme nelíčený zmatek a zoufalý vztek. Dvě japonské krasavice jsou ochotny napodobit důvěrná gesta evropských dívenek ze sentimentálních pohlednic, je však znát, jak se něco takového příčí jejich rezervované sebekázni. Pod maskou komerční exotiky prosvítá původní opravdovost. V samurajských kýčích současnosti ji už nenajdeme, zůstaly jen kulisy a rekvizity.

Příběhy ze zámeckých knihoven

Výstava vypráví několik příběhů. Jeden se týká pronikání fotografie do země, která se později stala supervelmocí fotografického průmyslu. Jako první zde fotografoval Američan Eliphat Brown v roce 1853, o rok později Rus A. F. Možalskij, skutečným zakladatelem se však stal Ital Felice Beato, jenž se zde usadil roku 1863 na dalších dvacet let. Zřídil si profesionální ateliér, radil místním adeptům nového řemesla a sestavil kánon nejfotogeničtějších japonských krajin a pamětihodností. Dubského sbírka obsahuje hlavně práce Beatových japonských následovníků Uena Hikoma, Ičidy Sóta či Učida Kuiči, ale také rakouského fotografa z Chomutova Raimunda von Stillfrieda-Ratenitze, který si roku 1871 zřídil studio v Jokohamě. Přejímali Beatem kanonizované motivy, ale také typické všední scenérie. O fenoménu japonských zahrad a krajinných aranžmá byla od té doby sepsána nepřehledná řada knih, tady ovšem spatříme výchozí stav. Některé záběry kupodivu připomínají staré kolonie trempských chat ve svazích nad Sázavou nebo Berounkou.

Dubského deníky obsahují i jiné pozoruhodnosti. Hrabě například roku 1876 projel Ameriku nedávno dostavěnou pacifickou dráhou. Připomeňme, že téhož roku Sedící Býk porazil u Little Bighornu sedmou kavalérii generála Custera a Divoký Západ teprve dozrával k legendární slávě. V rakouském válečném námořnictvu to pak Erwin Dubský dotáhl na fregatního kapitána, tedy málem admirála. Po penzionování dožil na zámku v Lysicích uprostřed svých sbírek, prý s pověstí podivína. Dozvěděli jsme se o něm jen díky jedinečné fotografické kolekci z Japonska. Lze předpokládat, že zámecké knihovny v českých zemích skrývají spoustu jiných nevšedních příběhů.

(Několik fotografií si můžete prohlédnout na stránkách Moravské galerie - pozn. red.)

(psáno pro Respekt)