Písničkář Jaroslav Hutka napsal píseň o písničkáři Jaromíru Nohavicovi. Ošklivou píseň. Nenápaditá (Veitova) melodie, ukoptěné rýmy, chybné přízvuky. Kdekdo se následně do Nohavici pustil. Třeba Villiam Buchert v MF Dnes mu vyčítá, že prý mlčí. Ale opravdu Nohavica mlčí? Nebo jen někdo neslyší, když se nevykřikují hesla, nýbrž plynou verše?

Sáhnul jsem namátkou po nějakém Nohavicově cédéčku. Moje smutné srdce. Hned první písnička Bucherta usvědčuje z omylu:

Každý si nese své břímě
letními cestami k zimě
každý si nese to své
jak tak životem jde

Každý po něčem touží
každý se pro něco souží
a nikdo neví
co mu zítřek zjeví

Už otvírá vrátný brány
už pofoukal vítr rány
po dlouhé noci
blíží se ráno

O kom tuhle písničku Nohavica psal? O nás? O sobě? O mně? O Hutkovi? O Buchertovi? Každý si neseme nějaké břímě, někdo velké, někdo menší. Ale každý máme své hříchy. (A propos - jak to bylo s penězi vydavatelství Šafrán a soudy s Mertou, spravedlivý pane Hutko?)
Obávám se však, že Nohavica se dopustil daleko většího hříchu, než že nějakému estébáckému hajzlovi, co ho držel pod krkem, "prásknul", že Pavel Kohout je bohatý (to komouši jistě netušili, že nejhranější český dramatik netře ve Vídni bídu s nouzí) a nespokojený Karel Kryl že dělá ve Svobodce. Nohavicův největší hřích se jmenuje úspěch. Ten někteří neodpouštějí nejvíc. Zvláště pak ti zneuznaní a domněle zasloužilejší. (Juppův zápisník: Jarek Nohavica za pár dní vyprodá sedmnáct velkých sálů v Praze a Jarda Hutka zrušil svá vystoupení v malém klubíku v Salmovské pro nedostatek diváků.)

Jenže tak už to na světě chodí, Salieriů je spousta, ale Mozart jen jeden. Jaroslav Hutka je písničkář, kdežto Jaromír Nohavica je Bohem políbený písničkář. Navzdory svému hříchu.

16. 11. 2007, www.petrstepanek.cz