Jazyk je diagnózou člověka i národa

Azylant je nadávka - tak se jmenoval rozhovor, který jsem si minulý týden přečetl v německém Merkuru. Tuhle větu vyslovil profesore Martin Wengler z university v Trieru, expert přes politický jazyk.

V interview upozorňoval na to, že by slovo azylant proto politici neměli používat, aby nevyvolávali nežádoucí emoce. A bum, ještě v letadle jsem si mohl přečíst velice hrubá slova našeho prezidenta, kterými častovat pana premiéra, a došlo mi, že nepřelétám jen hranice dvou republik, ale i dvou zásadně odlišných světů.

Podle Bible byl svět stvořen slovem. Tato jednoduchá věta je jednou z nejdůležitějších metafor, protože nám připomíná, že to, co neumíme pojmenovat, neexistuje. Bez slov nejsme schopní myslet.

Filozofie osvobozující se z pout středověké scholastiky poprvé proklamovala zásadu myšlení jako kritérium existence. Myslím, tedy jsem, řekl Descartes. Jazyk jsem já, napsala kdysi Věra Linhartová a Josef Topol zase říkal: Jazyk je stav duše.

Proto se jazykové ústavy zabývají cílevědomým zkoumáním jazyka používaného ve veřejném prostoru. Z něj lze totiž velmi přesně usuzovat stav společnosti, která ten který jazyk používá.

Profesor Wengler upozorňoval ve zmíněném rozhovoru na nový fenomén, který souvisí s internetem. Ten se na některých webech stal platformou pro nenávistný jazyk. Místo demokratizace, kterou jsme od internetu čekali, došlo díky anonymitě ke zhrubnutí jazyka, který skutečnost zatemňuje.

Živý jazyk skutečnost upřesňuje a pomáhá nám objevovat nové světy, sděluje nám něco, co jsme nevěděli, na co jsme sami nepřišli. Hrubá slova jsou jen levné nálepky a vypovídají pouze o tom, kdo je používá, ale o předmětu či o člověku, vůči kterému jsou použitá, nejsou schopná nic nového sdělit. Jsou proto často jen projevem myšlenkové lenosti.

Profesor zároveň hovoří o tom, že to není nic nového, a vzpomíná na 90. léta, kdy se rozhořela válka v bývalé Jugoslávii a do politického jazyka pravice se dostaly hrubé výrazy jako hospodářský azylant či dokonce kriminální cizinec, které dnes používá zcela běžně extrémistická pravice. Pomohl tomu i bulvární tisk, který tehdy používal titulky Asylanten in Revier, které pracovaly s běžně používanou hantýrkou myslivců: Škodná v revíru.

A upozorňuje, že již v 80. letech se poukazovalo na to, že i samotné slovo azylant má hanlivý podtón, protože koncovkou připomíná slovo simulant. Či podobně v němčině slovo Flüchtling, utečenec, má hanlivý podtext, protože připomíná slovo Schwächling, slaboch.

A i nahrazování slova Flüchtling slovem Geflüchteter, tedy utečenec slovem uprchlík, je nekorektní, protože utečenec utíká před katastrofou či válkou, uprchlík třeba jen před deštěm. Korektnost nemá nic maskovat, ale naopak skutečnost přesně pojmenovávat a nepodsouvat nám předem hanlivý či laskavý podtext, který zabraňuje skutečnému myšlení.

(Psáno pro ČRo Plus)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel