Uplývá letos jedno století od vydání a vytištění snad nejznámějších knížek grafika a spisovatele Josefa Váchala (1884-1969) Ďáblova zahrádka a Krvavý román. Co víc, i svého speciálního Fausta poslal do světa právě před sto lety. Jako tvůrce byl v nejlepším a ještě ho naštěstí nedostihl pozdější pocit nedoceněnosti; ani se dosud neodstěhoval z Prahy do Českého ráje. A kdo není insider anebo sběratel (já tedy ne) a chtěl by zvědět víc, nechť si pořídí práci s titulem Josef Váchal. Napsal, vyryl, vytiskl a svázal. Vydala ji - zrovna před deseti roky - Západočeská galerie v Plzni spolu s nakladatelstvím Arbor vitae a s Památníkem národního písemnictví. Tu knížku napsala Marie Rakušanová, spoluautor kapitoly Soupis knižního díla Josefa Váchala byl Jiří Krtička a tento kýžený soupis zohledňuje neuvěřitelných 363 položek.

Váchalem ilustrovaná, avšak nepsaná díla přitom Krtička a Rakušanová posuzovali poněkud přísněji než kdysi Marie Bajerová a to prakticky znamená, že je-li ilustrační podíl „minoritní“, tak ho bez milosti pominuli. Přesný pohled na neskutečnou Váchalovu plodnost získáme ovšem teprve v momentě, kdy sáhneme i po studii Jana Hýska Stopy ducha (rovněž 2014), kde je Bibliografie neautorských tiskovin s ilustracemi Josefa Váchala. A zatímco Rakušanová a Krtička podchycují 80 publikací, na kterých se „mág“ podílel jen ilustračně, Hýsek jich zaznamenal víc. V potaz, pravda, bral taky ilustrace v různých denních listech, časopisech a jejich přílohách, almanaších, sbornících, ročenkách a novoročenkách; a zohlednil dokonce Rodinnou katolickou čítanku (1922) a různé letáky. Dohromady tu najdeme záznamy o 165 položkách, na kterých se Váchal nepodílel jako spisovatel, ale co výtvarník; a přičtu-li práce jím vymyšlené a napsané, dojdu k neuvěřitelnému číslu 448.

Asi by ho to samotného nenapadlo, když začínal tvořit! A jak že začínal? Nejstarší položkou jsou jeho textem doplněné kresby Krásno ve věrném zobrazení přírodním (1900). Zatímco tou nejposlednější už jen prostý úryvek jeho románu napasovaný roku 1967 rovnou do dopisu jisté Věře Bouchnerové (1967). Toto dílko přitom psal jak inkoustem, tak barevnými propiskami.

Počínaje rokem 1967 nicméně Hýsek zmapoval ještě deset dalších Váchalových tiskovin až po katalog jeho posmrtné výstavy v Domažlicích, která proběhla v květnu až červnu 1969.

V posledních letech se bohužel množí falzifikáty a Hýsek (mezi beletristy proslulý jako Miroslav Kromiš) v té souvislosti zdůrazňuje u některých položek rizika.

Tak například si dejte pozor, chcete-li získat šest kulis Váchalova Pekla pro Alšovo loutkové divadlo (Váchalův tatínek byl Alšovým bratrancem).

Konkrétně jde o kotel, pec, haldu lebek a ještě tři velmi zajímavé kulisy. Před více než sto lety se „divadélko“ prostě prodávalo za 18 korun, zatímco dnes má cenu statisíců. Nejvýznamnější Váchalovy knihy pak stojí rovnou miliony a jistým paradoxem zůstává, nakolik jsou některé produkty jeho dílny fakticky nekvalitní. A i ten Váchalův (dočasný) kamarád Portman z Litomyšle byl ostatně čertovo kvítko, anžto bohorovně tiskl a tiskl na to, co zrovna po ruce měl; takže pomalu každý jeho výtisk má jiný formát.

„Po pročtení Portmanových dopisů a všech verzí Pamětí by Portmana měl rád asi opravdu málokdo,“ míní škarohlídsky Hýsek a tiskařovo obrovské dílo označuje za „nekreativní“ a přímo „mrtvolné“. Tak to skutečně formuluje. Aspoň však pobaví tiskařovým výrokem z roku 1960, podle kterého „nebýt seznámení s Váchalem“, nevěděl by Portman, „co s volným časem“.

Na jisté obdivuhodnosti fenoménu Josefa Váchala ale tohle nic nemění a nedá se už vrátit ani to, že „trpěl jako pes“. Anebo méně?

Nečekaně osudným se stalo fiasko výstavy k jeho padesátinám (1934), což bylo před devadesáti roky. Neprodal se tam ani jeden jediný výtisk jeho Receptáře barevného dřevorytu, který (a nikoli tedy svou slavnou Šumavu) přitom cítil jako své opus magnum. Ostatně se vskutku jedná o souhrn unikátních vědomostí a technologických postupů.

Nikoho nezajímaly. A ten úplně jediný článek o Receptáři… si musel Váchal napsat sám.

Co následovalo? Sestup ke chvílím vzteku a podezřívavosti, závisti i nenávisti. A sada ran osudu. Váchalovu zběsilost stupňovaly „k nepříčetnosti“, tvrdí Jan Hýsek… a z další jeho tvorby se stal „jednolitý sarkastický úšklebek nad českou malostí“.

Žádnou rozsáhlejší knihu už nebyl nikdy s to dokončit. Asi by se proto divil, že je dnes objektem kultu. Jeho Krvavý román byl dokonce zfilmován a je dnes, řekl bych, málokdo, kdo o jeho jméno či dílo někde nezakopl. Sám jsem Váchalem dodnes zaujat, ale rozhodně doma neshromažďuji jeho práce. Tím radostněji se koupu aspoň v těch několika, které přece mám, a jistěže taky v Hýskovi a Rakušanové. Váchal byl, vážení, jen jeden. Ono to, ano, platí o každém, ale u některých to duní!

Krvavý román (je mu sto):

Krvavý román - Josef Váchal | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví