Kateřina Tučková napsala skvělou knihu. A mně bylo velkým potěšením ji číst. První svátek vánoční přinesl klid; nechala jsem muže i děti jejich činnostem, obložila se konvicí kávy a pralinkami, do rukou vzala Bohyně a všecko jsem to během něj spořádala.

Žítkovské bohyně byly vědmy, zaříkávačky a bylinkářky na moravsko-slovenském pomezí, v oblasti Bílých Karpat. Po staletí unikaly pronásledování, přežily čarodějnické procesy i obě světové války. Zdecimovat se je povedlo až komunistům. Hlavní hrdinkou příběhu je Dora Idesová, dcera žítkovké bohyně. Sama nebohuje, ale jako etnoložka se vrací do rodného kraje a odkrývá tragickou minulost svého rodu a pomalu rozplétá temná přediva vazeb vedoucích k StB i nacistům.

Četla jsem jedním dechem. Už od prvních vět. Tolik toho ty moudré ženy věděly! Pomáhaly, léčily. Lidé si jich pro zvláštní magické schopnosti velmi vážili. I Surmeny, to byla vyhlášená napravjačka:
Že je někdo doktor, neznamená, že ví všechno! Jak já znám doktory, tak ani ten lepší, ani ten horší nevědí ani to nejzákladnější – že totiž nemoc těla je i nemoc duše. To bylo to první, co mě moje mamka naučila, a oni se k tomu nedopracovali doteď. (str. 56)

Však ji také lékaři v lásce neměli a zlobilo je, že i dosud, v době moderní medicíny, se lidé na ni v nouzi obracejí. Slovy jednoho soudruha doktora:
Doporučuji Okresní prokuratuře, aby činnost občanky Surmenové prošetřila a další její léčitelské snahy znemožnila. Jest třeba tak učinit zejména i proto, že léčení se dostává všem občanům naší lidově demokratické republiky v odborných zařízeních státní zdravotní správy v nejvyšší možné kvalitě, a to zdarma, takže není potřeba, aby nemocní vyhledávali laickou pomoc a ještě za ni vydávali nehorázné finanční sumy. (str. 36)
(Co mi to pořád připomíná? Vím, že se nehodí zmiňovat, kdo se mi při čtení neustále vplétal do mysli. Ale je to tak. Myslela jsem na ni pořád.) Ale zpět. Stroze popisné pasáže bádající Dory střídají bohatě vykreslené vzpomínky na dětství v Žítkové. Přehledně, po úhledných kapitolách, jak Dora postupně objevuje v archívech další a další dokumenty, se vynořují souvislosti, které jako malá neviděla a před kterými ji Surmena ze všech sil chránila. Nejdřív poznáváme ji a pak i další bohyně. Nejsou však mezi nimi jen léčitelky – v rodě se objevují i nebezpečné bosorky, schopné uřknout a odpravit nevinného člověka. Dora stále není spokojená a pátrá dál. Chybí poslední dílek. Kapitoly jdou svižně jedna za druhou, přítomnost se prolíná s minulostí, káva stydne, pralinek ubývá, až brilantně napsané vyprávění vygraduje do překvapivého závěru – který vlastně vůbec překvapivý není. Tak. A je konec.

Autorce bývá vytýkáno, že by do knihy nejraději byla narvala úplně vše, co při pátrání po žítkovských bohyních objevila. A já říkám, že bylo potřeba velké sebekázně zhutnit vše do čtyř set padesáti stran! Popsat hrůzný vynález uherskohradišťské StB – kovové vložky do bot – dvěma větami, třeba. Podklady pro knihu se vylouply z důkladné rešerše a byť jsou dokumenty v ní fikce, mají reálný základ. Některé osoby skutečně existovaly a u některých byla pouze změněna jména. Přetištěné články z novin úžasně umocňují dojem autentičnosti. Zvolená forma vyprávění mě ohromně těšila a naposledy jsem podobnou radost cítila loni, kdy jsem pro účely jednoho článku musela taky málo, malinko, jen asi měsíc, tak trošku studovat a otravovat kvůli tomu dvě moc milé archivářky. Prostě si živě dovedu představit to zaujetí Kateřiny / Dory pro věc :-)
Musím také poznamenat, že linka údajného nadšení nacistických ideologů, přesvědčených, že v žítkovských bohyních a jejich mimořádných schopnostech přežívají staré ariogermánské tradice, byla malým překvapením a zajímalo by mě, jak daleko se nachází od pravdy.

Citací oněch dokumentů vyprávění rozhodně neztrácí na dynamice a nestává se těžkopádným, jak také někteří autorce zazlívají. Prý přílišná akademičnost. I vy bloudi, právě naopak! V pasážích, kdy Dora pročítá chladná úřednická hlášení, si teprve plně uvědomuje původ zažité hrůzy, zla a bezmoci. Konečně chápe, proč jí vychovatelky dělaly ze života peklo a proč nesměla za tetou do nemocnice. Co byl zač lékař, který ji vždycky tak pěkně dovedl ukonejšit; kolik toho dovedl způsobit jeden nenápadný policejní referent. Kolik prožité bolesti se může skrývat v jednom strohém, emocí prostém záznamu a co znamenalo pro zúčastněné to v posudku trochu podmáznout.

Na to, jak drsný, chudý a plný opilců to byl kraj, je vyprávění zvláštně cudné. Nepadne jediné hrubé slovo a i tajné milování dvou žen je popsáno s téměř sterilní čistotou, až si člověk pomalu připadá nemravně, když si přeje, aby autorka bývala trochu připepřila :-)

Má jediná výtka směřuje k tomu, že na úkor hutného příběhu a snaze o srozumitelnost jsou postavy plošší, než by zasloužily a co je horší, že autorka dopustila, aby mluvily všechny stejně, navlas stejnou spisovnou češtinou. Když Dora navštíví v Potočné rodinu tupých, opileckých lidí a ti ji mezi sklenkami pálené učesaně vypráví "Říkalo se o ní, že měla nějakého moc vlivného ochránce. Někde v Hradišti. Však jak by to taky mohlo jinak být, že se jí za ty čachry nikdy nic nestalo?" (s. 403), je to divné, rušivé a vlastně směšné. Nebo když prosté venkovské postavy porůznu užívají intelektuálského "ostatně". Je to moc škoda, protože na těch nemnoha místech, kde je nechá mluvit jejich přirozeným nářečím, dostává vyprávění docela jiný říz:

A vy chlapci nevíte
prečo za mnú chodíte
a já nosím netátu
za fjertúškem zapjatú (s. 115)

nebo:

... tato mračna zakalená a búřlivá povětří zažeň, jakož i všeckny neřesti v nich škodlivé, krupobití, hromy a blesky... prosíme, rozežeň a zkaž Bůh všemohúcí! (s. 203)

Rozumím, že celou knihu takhle napsat nešlo, mnoho lidí by ji nečtlo a třeba i z netrpělivosti zahodilo. Unifikovaných vyprávění Irmy a Baglárky je ale škoda, si myslím, protože v poměru k objemu knihy to nebyl text, který by se nedal zvládnout. Když už ne přepsat do nářečí, tak alespoň drobně odlišit ve výrazivu. Mimochodem, čtenáři by mezi četnými přílohami jistě přivítali i rodokmen, který by příbuzenské vztahy Mahdalek a Ruchárek – názorně vykreslil. Ten v knize není, ale našla jsem ho u Marka Lutonského zde.

Kateřina Tučková své knihy staví na poctivých základech, má talent a umí opravdu dobře psát. Vsadím se, že Greta i Žítkovské bohyně jsou slibný rozjezd a to nejlepší nás teprve čeká.

Převzato z blogu Evropanka.blogspot.com s laskavým svolením autorky