Zveřejnil jsem na Psu pár rozhovorů se Zdeňkem Kukalem (1932-2021), ozval se jeho (stejnojmenný) syn a seznámil mě s knihou, kterou o tátovi sepsal s několika spoluautory a spoluautorkami. Snad především Petrem Maděrou, který byl i redaktorem - a fenomenálně očaroval již první stránky až magicky pojatým nekrologem Geolog a oceánolog Zdeněk Kukal, sestávajícím ze čtyř kapitol Na vysokou jen zázrakem, Belmondo české geologie, Kukal a Hrabal už nejsou, Stařec a moře.

Následuje vlastní jádro svazečku alias Pár vzpomínek na tátu: osm kapitol představí autorova otce i jako Rozeného pedagoga či tenistu na Klamovce. Citujme: Sovětská invaze, která uťala světový geologický kongres v Praze, pro tátu nebyla až takovým překvapením - bral ji jako logické vyústění vzájemného soupeření dvou smeček komunistů, jedna z nichž si pozvala na pomoc silnějšího. V září 1968 jsme se měli vrátit do Bagdádu (byl jsem hoch), kde druhým rokem učil na univerzitě, ale letenky byly na nic, protože letiště Rusové zabrali. Táta však rozhodl jako vždy rychle a efektivně, jak to jenom on uměl: „Kup noviny a auto.“

To řekl zrána koncem srpna mámě a ona sehnala - díky skvělému umění networkingu, jak se dnes říká - nesehnatelnou novou Škodu 1100 MB. Za pár dní jsme - tímto nezajetým autem (ano, auta se musela zajíždět) - vyrazili do Iráku; ale až poté, co nás můj šikovný strýc vybavil všemožnými náhradními díly. „Tahle hadička vám praskne po tisíci kilometrech,“ mumlal.

Ti, co něco věděli o autech a oné cestě, odhadovali, že do Bagdádu dojedeme s pravděpodobností 50%. Dojeli jsme - po týdnu a dobře. Řídila máma, táta neměl řidičák.

Neskutečně obsáhlou bibliografii Kukalových prací zpracovala Hana Breiterová a vedle knih, filmů a článků sem zahrnula výstavy a nekonečné seznamy Kukalových odborných a cestovních zpráv. Už méně suchý charakter má prostřední část Střípky vzpomínek, kde si pustili pusy na špacír Vladimír Žáček, Pavel Čech, Michal Lobkowitzc, Václav Vlček, Jiří Šebesta, Jana Kotková, Vlasta Čechová, Petr Zemánek, Eva Riedlová či Vladimír Sattrana.

Tak třeba pan Lobkowitz, tehdy ještě mladý vědec, vzpomíná na rok 1992 a ranní poradu. Tehdy už padesátiletý MUDr. Tomáš Pačes dorazil s Lobkowitzem do ředitelny v osm ráno, jak sám stanovil, ale Kukal válel na klavír. Nato je uvedl do pracovny a striktně, ač zdvořile určil zasedací pořádek. Pačešova židle měla naříznutou nohu, jak se pak odhalilo, docenta to poslalo na podlahu a Kukal nad ním ÚČASTNĚ stanul řka: „Tomáši, promiň! Nemám rád tahle brzká rána. Já… si to prostě nemůžu odpustit.“

Vlček mj. vzpomíná: Pracoval jsem v ústavu už třicet let, když dostal (1992) výzvu, aby pro poslance parlamentu uvolnil budovu na Malostranském náměstí č. 19. Byla nabízena jediná možnost - stěhoval Český geologický ústav do budov Ústavu pro výzkum rud v Mníšku pod Brdy. - V panice jsem z Ústavu odešel. - V té době ale byl ministrem Igor Němec a znal se s geologem Frantou Králíkem. Ten zašel za svým ředitelem Kukalem a objednali se k Němcovi. Zjistili, že se uvolňuje budova bývalého Klarova ústavu slepců a po řadě usilovných jednání na Úřadě vlády se podařilo budovu Klárov č. 131 získat - i velikostí odpovídala potřebám geologů.

Jiří Šebesta hrál s Kukalem tenis a vzpomíná na soupeřův vynález: Když byl expertem v Kuvajtu, byl vyhlášený tím, že nemá pračku. Pral v autě. Pračkou byl kýbl vody s uzávěrem, kam vložil prádlo i prášek. Kýbl vozil v kufru auta (to už tehdy uměl řídit), a jak jezdil do práce a z práce, prádlo se skutečně perfektně vypralo. Řekl mi, že to bylo v některých dnech i s vyvářkou. - Češi si dovedou vždy poradit, ale pan profesor to uměl zvlášť.

Podobně specifická je vzpomínka Petra Zemánka: Prozradil mi svou taktiku při uzavírání smluv na zahraniční průzkumy. Když přišla do Geologické služby návštěva, ať to byl šejk, Rus či Kubánec, usedl za piano a začal hrát. To trvalo padesát minut a návštěva - po počátečním nadšení - přecházela k letargii. A když už byli v zuboženém stavu, zvedl Zdeněk prsty a podal jim příslušné smlouvy. Vždycky podepsali.

Paní Eva Riedlová pak vzpomíná na mezinárodní konferenci roku 1988 v Národním domě na Vinohradech. K registračním stolům usedl - s psacím strojem - i Zdeněk. Dopisoval přednášku, uměl psát velice rychle, ale začali přicházet účastníci, a když ho uviděli, chtěli ho zdravit, prohodit s ním každý pár přátelských slov. To ho rušilo, ale zdánlivě se nedalo nic dělat; byl hlavní organizátor konference. Situaci přece vyřešil - s elegancí mu vlastní. V mžiku si nasadil dívčí paruku s delšími vlasy, trochu spadajícími do čela, a pokračoval v psaní. Přicházející se registrovali a oné rychlopísařky si nevšimli; nebo je rozhodně nenapadlo, že je to doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc.

Zdeněk Kukal ml., Hana Breiterová, Petr Maděra et al.: Zdeněk Kukal. Jako druhý svazek edice Osobnosti české geologie vydala Česká geologická služba v Praze. 2022. 92 stran.

Jednou z jeho nejznámějších knih byl Soumrak kouzelníků:

Soumrak kouzelníků - Jaroslav Malina | Databáze knih (databazeknih.cz)