Na šedesát stránek poetických obrazů a filosofických usebrání ve sbírce Vrhači stínů poznačuje předmluva Františky Vrbenské co „sváteční hostinu veršů hořce rozmarnou, milostnou i kontemplativní“ a autora Vladimíra Stibora za „uznávaného básníka“. Se vším můžeme jen souhlasit – a rádi, neboť je Stibor z takových slovesných tvůrců, kteří od jiných neopisují a co obzvláště cenného: světu přidávají především a dosud netušené dimenze.

Na Vrhačích stínů (Hradec Králové: Milan Hodek; duben 2016) nás krom dalšího fascinuje i přes jistou a místní kormutlivost – „už mnohé knížky nepřečtu / a neuslyším všechny zvony do mlhy“ (Snad až na věky) – pře o nahotu představivosti, která světí vodu. Básník třeba píše: „Čas od času zpomalí, / jak by chtěla dopřát volavkám obzoru / bezpečnější let / a nebeským rybníkům nabídnout / hráze plné smutečních vrb a podbělů. / Vidím, / jak má strach / pozhasínat v dálce / všechna světla najednou“ (Jiskřička) nebo také „Být svědkem znamená / být už tak trochu na cestě, / uhodit čelem o noční veřeje, / z nejvyššího okna pod střechou / zahlédnout tvář, / než si pohraje s naší pamětí. / Vytáhne hvězdy z koňských mokřadů, / z nichž čpí pižmo, / kopyta zarůstají hlínou, / úlomky jaspisů. // Posléze mizí jak volání nad řekou; / mlha vystoupí na břeh. / Voda se projasní. / Přenechá místo u vesel.“ (Vždycky poblíž)

V recenzi sbírky Divizny z kalvárie aneb Cesta k tvému ohništi (Vladimír Stibor – kalvárie pobásnicku; Obrys-Kmen, Britské listy; srpen 2012) jsme připomenuli úryvek z dřívější Stiborovy básně Na konci neklidu. Zněl: „Nedaří se mi chytit / nejlepší slova, / i když jsem vyměnil / roucha i ornáty, / samotné nebe i návnadu / a do řeky, / což jsem nikdy nedělal, / vstupoval naboso.“ Je tomu jen bez mála půldruhého desetiletí, kdy Vladimír Stibor tyto verše vzkázal, a přesto jako by to bylo včera: popocházejí s rodákem z Benešova u Prahy (*25. 2. 1959) k ovínce času jako ta nejzásadnější poznání o bytí všeho lidského; a že toho není málo! Ostatně přesvědčíme se opět: „Za jedinou volavku popelavou, / hnízdící v sítích toho, / který neklečí, / nevzdává se, / a přesto nezná slitování s námi / hříšnými až běda, / za jedinou volavkou popelavou, / skočil bych do vody / ledovější než pod Orlickou přehradou / a neptal se, / kdy se vynoří břeh. / Možná mě unese proud / tvých myšlenek. / Vsadím si na osud / letících mračen.“ (Lískový keř; úryvek)

Literární historik nebude moci pominout, že Vladimír Stibor vytvořil dílo, dílo galaxii básnických znaků a z nich povstavších obrazů, přičemž za sbírkobraní si hleděl těch, která předávají mnohosymbolů ze sbírky do sbírky a básníkovu bibliofilii činíesteticky uspořádanější a co do sdělení určitěkompaktnější.

Nebudeme si ovšem zastírat, že nový zjev mezi Stiborovými spolupracovníky ilustrátory (Vlasta Libánská, manželka Alena Stiborová, dcera Luciána Stiborová), umělecky všestranný šumavský bard Roman Szpuk, svým uhlem předbíhá Alenu Stiborovou a dociluje ještě větší ponurosti atmosféry nežli ona. Nezdá se nám, že by to byla jedině správná volba.

Nicméně je i letošní básnická sbírka Vladimíra Stibora Vrhači stínů z takových uměleckých počinů, kterými autor své místo v poezii konce minulého a začátku nového století přesvědčivým způsobem obhájil a upevnil.