15.10.2019 | Svátek má Tereza


KNIHA: Umírat se má na lačno

22.5.2009

Kraťoučká recenze na jednu důležitou knížku

„Zvu vás do svého života a myslím, že se v dějinných zákoutích budeme potkávat. Šli jsme po stejných cestách...“ říká autor Milan Matějček na záložce své knížky „Umírat se má na lačno“. „Pokud to nyní položíte zpět na pult, stejně pro knížku příjdete později. Kamarádi vám o ní řeknou,“ pokračuje. Nejsem kamarád ani pana Matějčka a ani většiny z vás, nicméně vám o této vzácné knize říci musím. Vyrazila mi totiž dech a stala se jedním z oněch několika literárních skvostů, které zaujímají permanentní místo na mém nočním stolku.

Psaní má, podle Hemingwaye, tři rozměry: přítomnost, neboli děj, minulost, čili dějovou motivaci, a budoucnost, neboli důsledek děje. V opravdové literatuře ale existuje ještě čtvrtý rozměr, kterým je podle Arnošta Lustiga duše člověka do psaní vložená. Pouze pokud je autor schopen vdechnout do svého příběhu duši pak jeho dílo tohoto rozměru dosahuje. Jenom pak se literatura stává citovou pamětí člověka a ve čtenáři otevírá niterně povědomé rozměry jeho vlastního života skryté pod slupkou okoralosti všednodennosti.

Již od prvních řádek prvotiny třiasedmdesátiletého autora, kterou jsem si zakoupil pro její zajímavý titul (protože jsem zatím nečetl žádné oslavné odborné recenze, které si rozhodně zaslouží), jsem si uvědomil, že tenhle životní příběh onu čtvrtou dimenzi jednoznačně má a celou knihu jsem přečetl se skoro zatajeným dechem. Jaký úžasný jazyk, myšlenky, příběh – autor popisuje svůj život od válečného dětství na Malé Straně a v jihočeské vesničce, přes politické perzekuce totality a pozdějšího přežívání „normalizace“ sedmdesátých let, až do okamžiku rozhodnutí k odchodu do emigrace v letech osmdesátých - a navíc jaká vytříbená stylistická úspornost! Každá věta, vycizelovaná do vybroušeného diamantu, vyjadřuje souvislosti, které by bylo možno rozvést na mnoho stran textu. To už ovšem autor ponechává na čtenáři, on pouze stimuluje, naznačuje, nedělá závěry. Za každým odstavcem cítíme ony desítky stránek poznámek a předcházejích verzí textu, které autor dokázal scuknout do toho nejdůležitějšího, nejčistšího a tedy nejsilnějšího.

Podle mého, odborně neerudovaného, názoru vášnivého čtenáře a milovníka knížek, je tento vstup pana Milana Matějčka do literatury jedním z nejsilnějších svědectví o životě Československa v druhé polovině dvacátého století, které jsem kdy četl. Tahle knížka by rozhodně neměla chybět v žádné knihovně pamětníka a měli by ji číst i všichni, kteří se narodili později. Aby k znalostem historie přidali onu nesmírně důležitou dimenzi paměti citové. A právě to je v dnešní zašmodrchané době nesmírně důležité!

Milan Matějček - Umírat se má na lačno



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.