Co bylo zapomenuto, to Marian Kechlibar připomíná – sborník poutavých pohledů do dávné i nedávné minulosti vychází už potřetí. Opět je to růženec historických epizod z různých míst světa a z různých dob. Napadá mě, jak si asi autor náměty vybírá, a odpověď vyplyne i ze čtení nikoli přehnaně pozorného. Vždycky je tam vazba na přítomnost, v příběhu zvoní nějaká struna a s jejím tónem rezonuje něco přítomného.

Terorismus. No ovšem, terorismus, najmě pak islamistický, je trvalém objektem Kechlibarova zájmu, napsal o něm i beletristickou knihu. Zde připomíná, jak spontánní teror pomohl ke vzniku Irské republiky, a naopak jak státní teror bránil Kurdům v ustavení státnosti. Téma souvisí s tématy civilizačními. Proč je svět takový, jaký je, táže se autor ve svých denních analytických studiích, a co ho formovalo v minulosti? Už v minulém svazku, tedy ve dvojce, hodně psal o kolonizaci Ameriky. Tentokrát ho zajímá, jak to bylo s Vikingy. Všichni asi víme, že Vikingové v Americe byli, ale proč tam nezůstali? Evropané v Jižní Americe, i to je trvalé téma Zapomenutých příběhů. Tentokrát se podíváme do stříbrných dolů v Potosí. Neslýchaná krutost, neslýchané výnosy… a neslýchané hospodářské důsledky. Například i hospodářský vzestup Číny, tedy jev, který dominuje naší současnosti.

Pak tu jsou témata ekologická. Kechlibar je analytik a víc než ideologické postuláty ho zajímají fakta. Příběh Velkého smogu v Londýně je příklad reálné reakce Britů na reálný problém zatěžující životní prostředí. Přidám vlastní vzpomínku – Londýn jsem poprvé navštívil jako student v roce 1965 (ano, Zlatá šedesátá…) a překvapily mě tam Smokeless Belts, pásma se zákazem vytápění pevnými palivy. To byl bezprostřední důsledek Velkého smogu. K dokreslení si dovolím citát z vyprávění pamětnice té totální (doslova) mlhy: „Můj manžel se na ulici otřel o nějakého člověka, kterého do poslední chvíle neviděl. Aby to nějak zamluvil, požádal ho o cigaretu. Nikdo mu neodpověděl. Nebyl to člověk, byla to pouliční lampa.“

Do Londýna se s autorem podíváme v první polovině devatenáctého století, kdy ho týraly epidemie cholery. I to byl civilizační problém. Neřešil se ideologickými „ambiciózními projekty“, ale prakticky, díky lidem, jako byl lékař John Snow. Tak dlouho zaznamenával černé tečky na místa úmrtí v mapě města, až našel souvislost nákazy se zdroji vody. Převratný objev v době, kdy se věřilo na trest boží za nemravný život!

Civilizační problémy, technická řešení a politiky, to vše se v historii prolíná. Jak úzce spolu zdánlivě nesourodé faktory souvisejí, ukazuje autor na příkladu produkce americké bavlny. Sledujeme s ním, jak se bavlna dostala do Anglie, kde se jako textilní surovina dostala do střetu s vlnou. Ovšem tu pravou politickou explozi vyvolala bavlna až ve Spojených státech, kde se stala významným produktem jižanských otrokářských států. Sledujeme propletence politických vlivů, přesahujících hranice států a dokonce i oceánů, i nečekané důsledky technických inovací. I to připomíná naši přítomnost, tedy všechno to, co prožíváme dnes.

V současnosti je velkým tématem brexit, tedy odchod Británie z Evropské unie. Ve složité hře s kontinentálním rozměrem hraje roli i zdánlivá drobnost, skála omývaná mořem, součást Španělska, avšak označená britskou vlajkou, tedy Gibraltar. Kdyby dnešní Španělsko nebylo na tom ekonomicky tak špatně, jako je, o Skále by se jistě mluvilo víc, než tomu ve skutečnosti je. Jak se ale stalo, že se Britové této Skály zmocnili? Autor nás provází četnými peripetiemi historie osmnáctého století, od jeho prvního roku poznamenaného válkou o španělské dědictví, po smrti senilního Habsburka Karla II. Tehdy se Angličané zmocnili Skály a už na ní zůstali, třebaže mnohdy měli namále. Jako když je obléhali vojáci admirála Barceló, takže hladovějící posádka musela sníst všechny psy – a ušetřila kočky, aby měl kdo hlídat zásoby mouky před hlodavci. Že se pak vojáci a důstojníci napříště museli obejít bez módního pudrování účesu, které se tehdy nejčastěji provádělo moukou, to už je naprostý detail, jeden z mnoha, jimiž Kechlibar svoje vyprávění prokládá a které ho dělá tak plastickým a zároveň zábavným.

Třetí svazek Zapomenutých příběhů máme tedy v ruce a mohu prozradit, že čtvrtý je rozepsaný v autorově počítači. Cestou přirozeného vývoje vzniklo něco jako ročenka. Vždy jde o poutavé pásmo dopodrobna vyprávěných historických epizod, zařazených do širších souvislostí a zároveň podaných s vtipem a smyslem pro detail. Už loni jsem při recenzi druhého svazku připomněl známou zásadu, že jen důkladné vyprávění je zajímavé. K ní ještě dodám, že pestrost je vlastnost, která neomrzí.

  Knihu si můžete objednat na této adrese.