„Není člověk, není problém.“ Stalin

Anglické once upon a time lze přeložit za těch časů. Vžilo se spíš adjektivum tenkrát. A jistě, je, jak víme, už klasický film Tenkrát na Západě a existuje jeho krajně nepřímé, americké pokračování Tenkrát v Americe. Tuším, že vznikla i komedie Tenkrát na Východě a mistrným kouskem se pochopitelně stal Tarantinův film Tenkrát v Hollywoodu, na který jsme s přítelkyní, přiznávám, chodili kolem dokola.

Spisovatel Pavel Jansa (https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/rozhovor-pavel-jansa-s-kartami-co-dostal-do-vinku-umi.A230525_202143_p_spolecnost_nef ) po tomhle všem a mnohém dalším pomyslně dovršil nebo aspoň protáhl řadu složenou z TENKRÁT a napsal román Tenkrát v Olomouci.

Jeho titulu rozumím i tak, že jde o příběh, který se pokouší o jakési celkové nasvícení doby a prostoru. A Jansa pomyslný úkol „vzít kus mraveniště“ splnil, Ne esejisticky, ale skrze pěknou hrst figur, se kterými cítíme a žijeme a projdeme kus kraje i světa. Hlavně pak absolvujeme jeden lékařský kongres ve starobylém, krásném městě, jehož střed na kopci působí, jako by někdo vytrhl a přenesl sem kus Prahy.

Olomouc je ale ještě hezčí, když slunce správně zasvítí, a je také ženského rodu. Konkuruje na Moravě mj. Brnu. A celá Morava zase metropoli České republiky. Také to příběh stroze odrazí a jen tak bokem se s „traumatem“ popere. Po dočtení najednou přesto víte, že nemusí zdaleka běžet o konkurenci. Jsou zde důkazy rovnocennosti; zvlášť když je vzdálenost mezi Prahou a Olomoucí dnes už Pendolinem či autem extrémně rychle překonatelná. Jak nám hrdinové Jansova románu ostatně opakovaně předvedou. Naštěstí ale kniha není o boji Prahy a Olomouce, nýbrž o pomyslné válce lidí. Někdy válce příjemné a milostné, někdy válce takřka „opravdivé“, kdy jde o žití a přežití. Nemá přitom smysl autorovi vytýkat, že se zaměřil - ze sociálního hlediska - pouze na určitý segment občanstva, a to spíš toho lépe postaveného. To už byla premisa! A lékaři, kteří si občas vyrazí také na nějakou tu konferenci v zahraničí, tam pobudou většinou rádi, ale i Olomouc může být „zahraničí“.

Jednou z hlavních hrdinek románu je poměrně hédonistická Marika, která je bohatou vdovou po aristokratovi, a umí život žít a užít. Její náklady jsou, pravda, příliš vysoké a nesměřuje to ke znásobení Maričina majetku, ale na stranu druhou.

Jansa nás tedy znale uvede mezi určitou elitu a nerozpakuje se ani (distingovaně neexplicitních) detailů z oblasti sexuálních styků. Tím hlavním hrdinou, kterému držíme palce (většinou), je přitom doktor Steffl. Může si vybírat mezi několika ženami a to taky dělá; i když svět není takto jednoduchý a je tu dávná tragédie, bude zde pár úmrtí a dost možná vražda. Dokonalá? Dokonalá!

Ovinuta je mimo jiné páskami úvah nad zbytečností některých lidí, ale přesto jistě neměl pravdu jeden známý ruský diktátor, jehož výrokem toto zamyšlení uvádím. Není člověk, není problém? Ach, to by byl krutý svět. Jako na patologii. Ale místy… Uvěřit lze ledasčemu a tak drtivě nás román zpracovává, že přikývneme. Není člověka… Ale ne!

Vydání této knihy bylo možná po nějakém čase zacloněno obdobím boje s nemocí, jak nám vstoupilo do života, a mnozí se k ní tudíž dostávají později. Teď. Nejen kvůli Kvidu, ale asi i pro - výše zmíněný - pragocentrismus; ale byla by škoda Jansovo dílo pohřbít. Spěchat dál. To si nezasluhuje. Je umně, entuziasticky a inteligentně sepsáno a (co víc?) odráží reálné fazety našeho světa. Skrz jednu Olomouce. Ta kniha připomíná Páralovy romány a nepředčí je, asi ne, ale v mnohém se jim vyrovná. Neodpustím si citaci: Vypadala nádherně, možná v životě nepotkal hezčí holku. A přece z ní nebyl na větvi. Tam uvnitř cítil, že k sobě nepatří. Jeho království prostě už nějak není z jejího světa. Je moc mladá. A vůbec… Ale zase abys nekecal, Sneffle… Ten klasický profil, to tělo, obliny pod mohérovým svetříkem a vymakané boky… Nemá kam jít. Copak jí může jen tak zavolat taxi? To by možná udělali v Olomouci.

V úvaze nad lehce prostopášnou knihou snad záměrně opomíjím klíčový moment, ve kterém sehraje roli nebezpečná tableta a skutečnost, že ne každá nepřirozená smrt musí působit a vypadat nepřirozeně. Nemusí. Podle mě však není krimi-linie díla nejpodstatnější. Pomáhá nicméně tomu, že s líčením světa lékařů a všedně-nevšedního života nejenom jich obdržíme plastický obraz toho, jak, ano, to bylo. Tenkráte, dneska, jak to bude nejspíše vždy. A to, co se Jansovi povedlo, věru není snadné. Skrze dialogy špikovaný příběh ve třiceti kapitolách postihuje prostředí a výsek společnosti, nějakou tu (a)morální katastrofu i také lékařsky racionální přístup k životu, stáří i mládí. „Vina a trest,“ píše Jansa. „Scheisse stará jako lidstvo samo. Člověk dokáže být nanejvýš prokurátorem, soudcem, anebo katem. Ale ten nahoře je snad víc.“ A pokračuje: „Někdo věří, že je nekonečná láska a nekonečná spravedlnost, že on moudře řídí všechny naše kroky.

Jestli opravdu všechny, je to občas na průser…
Anebo je neřídí?
Pak je potřeba za Pánaboha zaskočit.
Zprivatizovat boží mlýny.“
Pavel Jansa: Tenkrát v Olomouci. Obálka Miroslav Tomšů. Vydalo „Nakladatelství Monument“. Slušovice 2017. 250 stran.
Tenkrát v Olomouci - Pavel Jansa | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví