Nevinný policista, kterého mstitel Rogan zabíjí na předposlední stránce...

+ + + + + + +

Budete se mi smát! Sečtělejší experti než já si již teď klepou na čelo, ale za jednu z nejpoutavějších knížek, kterou jsem kdy zhltl, považuji Puzových Sedm katů z Mnichova (1967, česky poprvé vloni, díky Knižnímu klubu).

Je tak dobře napsaná, že jsem kvůli tomu skoro psát přestal. A to je co říct. Matka, intelektuálka, ji vyhodnotila následovně: "Na rozdíl od Kmotra je to brak, ale pak ovšem zase nechápu ten konec, protože tam ten mstitel zabije i úplně nevinného strážníka, takže se vlastně stává hajzlem takže takhle ne, takhle by se přece brak psát neměl."

Jenže v tom to právě je.

A naštěstí ještě v mnohem věcech navíc než v tom.

Hlavní hrdina tohoto románu (anebo, chcete-li, novely: má jen sto padesát stran s neskutečným spádem děje a skvělým využitím retrospektiv) se cestou za pomstou možná změní a možná ne, to už právě posuďme každý za sebe.

Byl takovým jako na konci vskrytu už od počátku, měl to v sobě? Udělali z něj takového až nacisté, když jej a jeho manželku krutě vyslýchali na konci války? Anebo se Rogan stal negativním hrdinou až "na cestě"?

Či je pomsta v podstatě vždycky záporná činnost? A četli jste Monte Crista? Četli jste i Nového hraběte Monte Crista, kterého právě adaptuje Ondřej Neff? Četli jste taky "sci-fi Monte Crista" Hvězdy, můj osud od Alfreda Bestera? Ať ano anebo ne, přečtěte si "špionážního Monte Crista" Sedm katů z Mnichova od Maria Puza.

Mario Puzo, jak možná víte, zemřel před více než deseti lety a bylo mu tehdy skoro už osmdesát. Původem Ital se narodil na Manhattanu, po válce vystudoval sociologii a literaturu, mj. na Kolumbijské univerzitě, pracoval dlouho v zámoří jako diplomat a knižně debutoval románem Temná aréna (1955). Svých Sedm katů z Mnichova vydal v sedmačtyřiceti letech pod pseudonymem Mario Cleri, ale teprve dva roky nato definitivně prorazil fenomenálním bestsellerem Kmotr.

Sedm katů z Mnichova je ovšem taky úžasná knížka - o pomstě - i nemožnosti pomsty, ale především o zlu a těžkostech s jeho definicí. V tomto směru se tak druží třeba i k diskutabilnímu románu Jonathana Littella Laskavé bohyně (2006, česky 2008), na rozdíl od něj však nelíčí krutou válku, nýbrž osudy nacistických katů a jejich obětí po ní.

Tento román byl navíc už roku 1982 i zfilmován, ale pokud jste film - s hudbou Ennio Morricona a nazvaný "A Time to Die" - dosud neviděli, doporučuji odložit a nejprve si vychutnat knížku.

Pakliže to navzdory mé radě nevydržíte a snímek už stahujete, připomínám, že posledního ze sedmi katů (který přijde na řadu a se kterým lze nejvíce i soucítit), totiž poválečného soudce Van Ostena, ve filmu mistrně sehrál pan Rex "My Fair Lady" Harrison.

Ale ještě ke knize. Není ani jen o pomstě a relativitě zla, nýbrž taky o talentu a genialitě, o prosazování této geniality a chvíli jejího prosazení a jistě, právě že taky o temné stránce, která u mnohých géniů pozitivní schopnosti jaksi vyvažuje na druhou stranu... Konečně je to kniha o muži rafinovaně plánujícím sérii sedmi vražd, který si co do rafinovanosti možná nezadá ani s Hannibalem Lecterem, nicméně i tak se ukazuje, že bez božího štěstí nemusí vyjít ani plán z hyperpočítače.

A taky to, že pomstu asi opravdu nejlépe obstarává Pán Bůh sám. Anebo Osud? To už jak si vyberete. I když, pravda, pomsta za studena chutná i takto:

Když se do prostorného kufru soukal Hans, pokusil se o úsměv: byl to odporný úšklebek oteklých rtů a rozbitých zubů. Mírně a pokorně řekl: "Víte, jsem rád, že se to stalo. Celé ty roky jsem měl výčitky svědomí, co jsme vám udělali. Myslím, že pro mě bude jen dobře, z psychologického hlediska, když dostanu nějaký trest."

"Vážně si to myslíte?" zeptal se Rogan zdvořile a zabouchl za nimi víko.

(Román přeložil Michal Prokop a jeho díky zasluhující redaktorkou byla Martina Bakešová.)