Napadnutá detektivka původně vycházela na pokračování v měsíčníku Mateřídouška a první vydání (1973) je neodmyslitelně spjato s kongeniálními ilustracemi Miloše Nolla. Těm se ale zatím reedice nedostalo a soudobým autorem obrázků je namísto Nolla Petr Morkes. Osobně mě nenadchl, ale přičítejte to, prosím, mému uvěznění v dětských vzpomínkách, takže, Petře, zdravím a dokonce i s povděkem kvituji, že původní verze knihy (náklad byl 9000 kusů, které vydalo Severočeské nakladatelství v redakci Jana Suchla) tedy zůstává nezopakovaná a její cena bude tím spíš dál stoupat.

Nebavme se ale o penězích, ano(?), i když taky ve Slabého světě se penězi platí, a to pači a sůny. A proč by se neplatilo. Je to totiž svět absolutně svébytný a dost podrobně propracovaný. Hotová krajina fantasy, řeklo by se dnes, a pravda, v starých Mateřídouškách toho zůstalo ještě víc napsaného i Nollem nakresleného a pan doktor Slabý nepřetavil do knížky naprosto všechen zdejší materiál, možná však i tím spíš vzniklo dílo, na které už nikdy nelze zapomenout, tedy pokud jste jako dítě četli a padlo vám do rukou.

Je to věc! Je to příběh. A Zdeněk nás veleumně vtahuje do toho světa od první věty, a když to psal, líbala ho múza, to vím. Sám považuji Pohádkového detektiva (jenom tak se dílko nově nazývá) za vůbec nejgeniálnější Slabého výplod, prostor jehož dějů je od začátku ustaven i plánkem městečka Čapí Nůsek a později i mapou celého kraje Devaterníku, kam se detektivní pátrání z Nůsku zvolna i rychleji rozběhnou...

A že to jsou nějaká pátrání! V první osobě nám o nich vypráví sám detektiv Břetislav Hostivít a vše, co zpočátku zdánlivě nesouviselo, se zvláštně řetězí a my jsme unášeni jako na vodě kouzlem těch zápletek štěpících se bleskově v nejnečekanější epizody. Ne. Kdo si tuhle knihu nepůjčí anebo nekoupí a nepřečte ještě ani dnes, udělá jednoduše chybu, protože to bude skoro takové, jako by nečetl Tři mušketýry. A kdo neprolistoval Tři mušketýry, jako by nebyl!

V onom Čapím Nůsku žijí, pravda, "jen" pohádkové bytosti, což může realitou obalené čtenáře vážných a vážených knih už dopředu poněkud otrávit, ale otrava nepřežije prvních pár vět. I pohádkové postavy jsou u Slabého totiž lidé a jde spíš o dobrodružnou než o pohádkovou knížku, o akční záležitost a silně epický "tah na bránu". Nikoli o nedějovou lyriku. Hned na začátku se ztratí víla Mateřídouška a Hostivít ji má vypátrat, ale s tím zmizením se na Čapí Nůsek jen dál a dál nabalují mraky další krize. Tak např. ze zoo někdo schválně pustí krvežíznivé draky. Napochodují, bestie, až na náměstí a vyžadují oběti. Princezny. Hostivít a jeho společníci, které si vybral (včetně bezhlavého rytíře) jsou od té chvíle donuceni i fyzicky se rvát a souběžně se luští otázka, kdo draky pustil. Fejk?

Ne. Takové jméno nepadne - a kniha byla sice přepracována, to jsem už řekl, a namísto jedenácti dlouhých kapitol má jich teď tedy celých čtyřiatřicet, nicméně... K nevhodným aktualizacím nedošlo.

A co víc?

Draci jsou zneškodněni, to ještě prozradím (ale dojde i k obětem na životech). Jsou potřeni, však ústřední drama tím teprve začíná a dál se na nás doslova valí. Slabý vypráví až dumasovsky, ale navíc ta mystika pohádky, šerosvit uliček a vše se tak dělá ještě záludnějším, a to zvlášť potom, co do války s Hostivítem už nepokrytě nastoupí čarodějnice Argumenta a její čáry. A pak... už s detektivem nechodíme jen po Nůsku, jak jsme to mohli sledovat i na mapce, kde máme čísla důležitých domů. Pak už putujeme Devaterníkem. Už nepracujeme jen pro městečko, kde, mimochodem, poněkud zvláštně není starosta, ale jsme s Hostivítem ve službách královny. I tím, ale nikoli jen tím připomíná knížka právě Tři mušketýry.

A ještě dál? Příběh má neskutečný spád a vrcholí velice specificky a neodhadnutelně, což je báječné. I když je zneškodněno základní zlo, menší zla zůstávají, tak jako to i v životě bývá, a boj sympatického detektiva vyzbrojeného místo Cliftonovým kladívkem kouzelnou taktovkou, pokračuje. Zamiluje se, pravda, a není to tedy přímo Sherlock, ale i tak řeší další případ Findibuse z Tramtárie či případ Záhadných loupeží a zjišťuje, že Se strašidly divno hrát. Tyto případy však úzce souvisejí s předchozím, tak jako v knize vše se vším, a kompozičně je Pohádkový detektiv zcela geniální unikát a nuget. Nepoutá jen řešením šarád, nýbrž i naprosto dokonale navozenou atmosférou a detaily. Až neuvěřitelným mi tudíž přijde, kolik let už uniká kupř. filmu či televizi. Ale co! Že se dočká, vím na tisíc procent, i když se toho už třeba dobrý pan Slabý nedožije, film ale bude. A proč ne rovnou hraný? Řekl bych, že právě hraný.

Vždycky jsem ale taky silně vnímal, jak ta knížka neskutečně křičí po pokračováních. Z. K. Slabý, pravda, mě zchladil. Sám nic neplánuje. Taky v tomhle směru je silným a nehodlá už téma rozmělňovat. Prosím. Ale pravdou je, že tu přece něco nepatrně postrádáme - a ne snad?

Víte, když se kdysi tohle dílko či dílo psalo na pokračování do Mateřídoušky, tak vždycky za měsíc došlo k měsíc trvajícímu přerušení a děti musely čekat... na rozluštění, ale nečekaly nečinně. Tenkrát posílaly poštou otázky a mohly luštit. Podle toho, co přečetly. Měly šanci i písemně odpovídat a taky to dělaly. Ty dopisy Zdeňka Slabého nadchly a našly a obsahovaly návrhy, jak dál. Co s kterou postavou. A co ne. Děti svému spisovateli samy radily a najednou se dovídal i to, nač předtím ani ve snu nepomyslel. A co by ne? Mnohé využil. Asi. V téhle pozoruhodné knize je to znát, že ji do jisté míry vytvořily i samy děti, ale víte, taky pod pořádnou taktovkou, to zas ano. Nejsou patrny švy. Nevnímáme jakákoli prudká stočení děje, ale jen dokonalý celek. Ani věta tu není navíc. A tento román není dokonalý jenom náhodou. I zmíněný už Alexandre Dumas, když psal Mušketýry se spolupracovníkem Maquetem a na základě starších textů, postupoval vlastně podobně - a výsledek nemá obdoby. Tady taky ne.

Slabý a Dumas. Uspěli. Až fascinujícím způsobem. Stvořili díla, která nezestárnou. STVOŘILI SVĚTY. Jsou to vesmíry napájené z X studánek, ale umnou rukou jsou prameny zahlazeny a my prostě musíme i navzdory fantastice uvěřit, že se to stalo.

*

A stalo se to! A závěrem už mi dovolte jen několik posledních, drobných postřehů, aniž bych sebeméně pokračoval ve vyprávění děje, což by bylo nefér. Ano, Hostivít dělá tu knížku především skvělou a vnímám v něm i autorovo alter ego, nicméně i druhá hlavní postava, tedy kamarád a černokněžník Brontaus... stojí za miliony.

Jistě, zpočátku se ho děti skoro bály, protože šlo o stínovou a podezřelou osobnost, zlověstnou asi jako kardinál Richelieu, ale, a to přece jen prozradím, rouška je brzy stržena a do boje se zlem vybíhá pádná dvojice. Holmes a Watson? Nu, spíš d´Artagnan a Athos, kdybych už měl pokračovat v přirovnáních k Dumasovi. A jsou to figury pozitivní, ale naštěstí narážíme i na ty netvorné. Čaroděj Maroj, dejme tomu. A taky rod podlých hejkalů, přičemž jde o celou desítku bratří tísnících se - původně - v jisté chatrči městečka Žabí Můstek, a jmenují se (a můj syn se při tom vždycky mohl usmát) Fulín (ten ovšem po právu násilně umírá už ve druhé kapitole), Bulín, Kulín, Vulín, Culín, Dulín, Nulín, Zulín, Sulín a Mulín. Tak, a je to.

A už jen pro pořádek musím konstatovat, že ani zbytek hejkalstva se konce knížky v úplnosti nedožije. A co tím chci ještě naznačit? Že se, vážení, opravdu nejedná o selanku pro mateřské školy. Opravdu jde o život, hrdinové mohou umřít anebo navždycky změnit podobu (tak jako v Potterovi, dejme tomu), a taky že občas kamení a umírají. Jenže...

Jenže Z. K. Slabý je Mistr nad Mistry a našel naprosto geniální hranici, přes kterou už nejde.

Ani víc, ani méně. Ta knížka mi přijde skoro jako švýcarské hodinky.