…Jo, a můj syn David napsal velmi dobrej román, zčásti se dokonce odehrává v Praze. A vyšel česky, můžeš si ho přečíst…napsal mi bývalý novinář někdejšího Reportéra a velmi vlivný publicista v období Pražského jara, v exilu pedagogna americké Univerzitě státu Ohio, Jiří Hochman (*1926), čili kolega z let předsrpnových. Přečetl jsem knihu, jak se říká - takřka jedním dechem. Má název „Omluva Julii“ (vydalo Nakladatelství Burian a Tichák, Olomouc, 274 stran) a sepsal ji 46letý David. G. Hochman. Bylo mu deset let, kdy se svým otcem a maminkou opouštěli rodnou vlast.

Nový románový debutant vyrostl a vystudoval již v Americe a jako inženýr v oboru průmyslové organizace působil nejen v USA, Francii a Anglii, ale také v Jižní Africe, kde v poslední době zakotvil. Již jako student psal satirické prózy, rozepsal několik románů, ale teprve ten současný v anglickém jazyce dokončil a s využitím překladu svého otce u nás v Česku vydal. Je stále šéfredaktorem a hlavním autorem satirické webové stránky The Shortstraw.com.

Život protagonisty románu Zdeňka Výborného (nebo také nazývaného Wýborný), jmenovaného jednou Zizi, podruhé Zip, ale stále jde o mladíka, kterého autor nechává hovořit v druhé osobě, aby se tak odpoutal od vlastního autobiografického příběhu, což se mu tak úplně nedaří. U mne, jako čtenáře znalého tak trochu zázemí autorova otce, je to zvlášť málo účinné, protože jako bych slyšel bývalého kolegu vyprávět: „Lidé musí mít právo si vybrat svou vládu. To jsme měli až do února 1948. Tehdy nám Rusové vnutili svůj byzantský systém, v kterém si vládci dělají, co chtějí. Demokracie byla zničená. Veřejného vlastnictví se zmocnila komunistická byrokracie. A s tím to šlo všechno z kopce…"

Na jiném místě: „Chtěli jsme socialismus s lidskou tváří místo té bezduché diktatury podle ruského modelu. Připravovali jsme prostor pro demokracii. Nedali nám na to moc času; stihli jsme jen opatrnou svobodu tisku na pět měsíců. Potom to přijely převálcovat tanky… Kdyby k nám nevlezli, byli bychom dnes všichni pohromadě a ne po všech koutech světa. Asi nám taky nikdy neodpustili to, že jsme si v první světové válce vybojovali cestu ze Sibiře…“

Pochopit syna rodičů, kteří emigrovali a po čase s ním v exilu zůstal jen otec, zatímco maminka se vrátila, jakmile to změna poměrů dovolila, do své milované vlasti (…a už to tady nikdy neopustím…), jak hledá marně svůj domov, jak vypráví o problémech, na něž naráží všude kamkoliv přijde, se autor snaží zejména formou dialogů, které mají spád a jsou čtivé. Jeho život je mnohem složitější, protože ve vlasti svých rodičů, kam se několikrát vydává, mu otce zastupuje jakýsi druhý otec, jemuž se rád svěřuje se svými starostmi a těžkostmi a kterému rád naslouchá, protože žije stále doma, už nepotřebuje nikoho, aby mu říkal, co smí a co nesmí dělat, teď chce užívat svou nezávislost…

Ten vztah je velmi silný: „Tvůj táta mě bránil jako lev, i když na dálku. Ty to víš, že on tady má staré přátele, mnozí už bohužel umřeli. Pomohl mi se očistit z té pomluvy, a za to jsem mu vděčný. Ale my disidenti jsme se nikdy nelíbili tichým přisluhovačům,. Připomínali jsme jim jejich zbabělost…“

A přesto Zdeněk mívá pocit, jestli nemluví najednou s cizím člověkem, nebo s někým, koho právě potkal. „Vždycky jsem si myslel, že když se rodiče rozejdou jako šedesátníci, tak to jejich děti nepostihne tolik, jako když jsou malé. V tom jsem se mýlil…Čím jsem starší, tak těmhle věcem rozumím hůř…“ Ještě jeden úryvek: „Teď bychom mohli mít veřejné vlastnictví a demokracii. Ale pro mladé lidi je kapitalismus přitažlivý. Žijeme v éře spotřebitelů. Obávám se možnosti slepé privatizace, zničení veřejného vlastnictví. To ohrozí všechny naše sociální vymoženosti, které jsme měli už dávno před Rusy. Takový vývoj by pohřbil sociální spravedlnost…“

Jako v každém jiném románu i zde hrají svoji významnou roli partnerské vztahy k ženám, milenkám, spletité příběhy kolem hlavní ženské postavy – Julie, mimořádně spanilé a milé francouzské přítelkyně z Paříže, kam našeho světoběžníka vedou soukromé i služební zájmy a do níž se zamiluje.

Následují desítky popsaných stran dialogů z Bostonu, Kansas City, Paříže, Prahy, z restaurací, nočních podniků a soukromých bytů, vedených v zaměstnání i v soukromí, ve vlacích či letadlech na pozadí událostí v rodném Československu od listopadu 1968 a v dalších letech. V barvitě líčených příbězích se cítí náš hrdina občas osamělý, jindy s tíhou vstřebává těžkosti a bolesti svého okolí, ohromně se baví a žertuje nad událostmi, které se ho dílem dotýkají a dílem ho míjejí. Co udělá s takovým nevyzrálým člověkem solidní zaměstnanecký poměr v oboru opakujících se projektů a naproti tomu návrat do míst, kdy chodíval jako chlapec otci se džbánkem pro pivo – to jsou socio-psychologické sondy o jakémsi balancování, kdy se vůbec nedá dohlédnout, k čemu se náš hrdina přimkne, připoutá.

Zábleskem naděje je společná návštěva obou hlavních postav románu v magické Praze, do níž se jeho dívka zamiluje, je to město pro mladé milence, impulzivní umělce, pro ty, kdo objevují život. Až se ten román vymkne autorovi z rukou, nechá svého hrdinu, aby byl nevěrný, aby ho sžíral pocit viny, aby ztratil Julii ze života, ukryl záplavu slz a nasadil si brýle proti slunci. V těchto silných okamžicích je na čtenáři, jak naloží s úvahami o promiskuitě, lásce, citech, toleranci a morálních hodnotách, na jakých může vznikat pevný vztah.

Kořeny se rozviklaly, pak se zpřetrhaly a nakonec visí v jakési prázdnotě. Rostou pocity odcizení a nedůvěry k místům, spjatým s tolika vzpomínkami. Stalo se toho tolik, že si to náš „Romeo“ musí všechno přebrat. Zlomil své nejmilovanější Julii srdce. Opustila ho, on opustil ji a rád by ji získal nazpět, obnovil vztah.

Happy end má i tento román – hledání domova přivádí k poznání, naučit se dívat na život z jiného úhlu, což znamená, že domov je všude, když je člověk svobodný a než do života vstoupí nová žena. Množství prachu a špíny je ohromující, začínáte s ní mluvit a uklízet… Slavit spolu s ní začátek zbytku svých životů….

Nejen vděčný syn, ale teď už i čtenář děkuje za krásný překlad bez jediného prohřešku vůči češtině, jemuž se milující otec věnoval v životním čase, který mohl lépe strávit rybařením, četbou nebo se sklenkou bourbonu. Všichni v té knize a jejími příběhy vyzráli. Podobných románů nemá naše soudobá beletrie nazbyt.