"Z domova."

"Z domova?" podiví se Mrazík... "Už je ti teplo, děvče?"

"Teplo, dědečku Mrazíčku," třese se Nastěnce zimou hlas.

On: "Dobrá."

Ona: "Opravdu teplo!"

Mrazíkovi to ale nedá a obíhá veliký strom, aby Nastěnku uviděl i z druhé strany. "Teď už je ti teplo, děvče?"

"Teplo, Mrazíčku, teplo, dědečku." Zima ji roztřásá čím dál víc...

1.

Chce to mít opravdu žaludek z betonu a žaludeční šťávy z kyseliny sírové, abyste se mohli podepsat se pod prostou českou úpravu překladu slavného ruského filmového scénáře od Nikolaje Erdmana a Mikmaila Volpina.

Pan Bedřich Smudek to roku 1996 udělal, knížka vyšla v nakladatelství J&J MORAVA v Malhostovicích a - podle očekávání - se už za pár dnů z knižního trhu vypařila. A divíte se? Asi ne, že, a každopádně tedy kráčí o přepis notoricky známé, kultovní pohádky Alexandra Rou (1964), která v našich luzích a hájích zdomácněla díky bezpočtu repríz, zvlášť v prvních lednových dnech. Bylo nebylo, začíná tento archetyp. Žil kdysi stařeček a...

Kuzma... se jmenoval. Měl hodnou, pracovitou dcerku, jenže se chybně znovu oženil s jistou Jevdokijí, ta začala oba týrat a její rozmazlená Marfuša bohužel moc krásy nepobrala, takže prožluklá macecha o to víc naháněla Nasťu. A když přišla pravá ruská zima, taky do lesa ji vyhnala, kde se nad zotročeným děvčetem chvála Bohu ustrnuly nejen ledem obalené stromy, nýbrž i car Mrazík a... Atd., abych tak řekl. Ta pohádka napěchovaná až k prasknutí neúnosně zploštělými figurami disponuje však i chlapáckou linií, jak si dozajista vzpomenete taky, a hle:

Žil byl Ivan... A ten, když se díval na sebe, tak se musil pochválit, nevypadal věru zle, zkrátka chlapec jak má být a "před naší, za naší, cesta má ať nepráší!" zazpíval, nicméně v lese hlubokém ho poněkud infantilně oslovuje loupeživá partička idiotů, kterým Ivánek vcelku správně pobere kyjů a frk jimi vzhůru po vertikále. Klacky ony podle všeho putují širým kosmem po věky, než se opět navracejí na totéž místo jako podle gé-pé-esky. A Váňa? Už zatím pokračoval a přechytračil šikovně babu Jagu i její bydlo: "K lesu vpřed, k Ivanovi zády."

Bohužel však hrdopyšek Ivan urazil očividně frustrovaného dědečka Hříbečka a stal se následkem toho a po právu medvědem. Coby Mirek Dušín širé Rusi počne ale konat divy pravého udatenství = dobré skutky a hle, "ruský Ostrov doktora Moreaua" pomíjí. A Nasťa?

Od počátku je v této pohádce mučena a trýzněna, což mnohého vnímatele možná i vzrušuje (mne ne), a trpně se tomu podvoluje a zlo nikdy neoplácí zlem. Inu, rodina je svatá, ať je jaká chce, a ťukáš v noci pletacími jehlicemi. Ven! Ale do rána ale dopleteš!

Zimomřící dívčina se tedy snaží, žalostně však i prosí. Asi takto: Prosím tě, kohoutku milý, musím plést ještě chvíli.

Ale i ještě podstatně unyleji: Smiluj se, Jitřenko jasná. Smiluj se, sluníčko krásné. Ještě chvíli musím plést - nebo mne stihne krutý trest. Macecha mi vlasy vyškube!

2.

Myslím, že by to ale už stačilo, protože tuto pohádku známe skutečně všichni, takže prr, a není to nijak nový kult, to taky víme. Už počátkem osmdesátých let jsem kupříkladu nějakým omylem pobýval v Jeseníkách na "povinné vysokoškolské praxi" a hle, večer jednoho dne došlo i na inscenovaní Mrazíka. No, moc jsem ho neznal, jsem pako, ale byl jsem výjimka, to taky vím, a provedení krácené verze se nesetkalo s problémy. Dokonce i sličné studentky braly rády třeba i roli Marfuši a... Ach ty Váňo, Ivane/ jen podívej se na mne...

3

Jedním z vrcholů knihy i filmu zůstává přitom i scéna extrémně přeslazeného prvního setkání hlavních hrdinů a tady opět nelze než citovat:

"Ta musí být moje. Dobrý den, děvče."

Nastěnka stydlivě skloní hlavu: "Ano."

"Dobrý den, krasavice. Neboj se mě, moje milá. Podívej se na mne, jen se podívej!"

Nastěnka stále klopí oči až k zemi. Ivan: "Nelíbím se ti?"

"Nemám čas si s tebou povídat," špitne Nastěnka tichým hlasem.

"A co máš na práci?"

"Zalévám suchý pařez."

"To budeš dlouho zalévat?"

"Tak dlouho, až na něm vykvetou květy. Macecha mi to nakázala."

"Máš zřejmě náramně zlou macechu."

"Ale ne. Takovou, jak to obvykle bývá."

"A jak ti říkají?"

"Jmenuji se Nasťa." Zapýří se.

"Nasťa," opakuje Ivan láskyplně.

"Říkají mi různě. Tatínek mi říká Nastěnko, sestra mi říká Nasťo a macecha mi říká – ty čarodějnice, ty zmije jedovatá."

*

Tak to vidíte! A přece to všecko dobře dopadlo, i navzdory maceše, i navzdory Babě Jaze, která tak ďábelsky soptila hlasem Františka Filipovského: Ani špát mi něchutná, ani jíšt mi něchutná, ten čo tu byl, mě uražil!

Nezapomenutelné!

Zkrácená verze článku z časopisu Tvar, kde se dočtete víc.