V době studené války bylo jasno: tady je přítel, tam nepřítel, toto jsou rizika a tohle podnikneme k jejich odvrácení. Dnes je svět semeništěm nejrůznějších nesrozumitelných ohrožení. Válka už není jen záležitostí států - smrtelné nebezpečí může představovat skupina lidí nebo i jeden člověk. V genetickém vybavení lidského plemene je dostatečná zásoba zloby a v reálném životě nepřeberné množství domnělých nebo skutečných důvodů k útoku. V krizovém oblouku od Alžírska po Pákistán může kdykoliv dojít k místním válečným střetům; pocítili bychom to přinejmenším na ceně benzínu. Rusko je dočasně klidné; v jedné z následujících kapitol se pokusíme zjistit, kam by se mohlo vyvíjet dál. Jistotu mírového vývoje však nemáme ani v Rusku, ani v Číně.

Při jedné slavnostní večeři v polovině 19. století pozvedl bavorský ministr války číši: "Bůh udržuj naši armádu silnou!" "Bravo," zvolal ministr financí, Johann rytíř von Aschenbrenner. "To je dobrý návrh. Já už to nedokážu."

Podle amerických expertů z Rand Corporation přijde vyzbrojení a provoz tankové divize po dobu dvaceti pěti let zhruba na šedesát miliard dolarů. Náklady na letectvo jsou ještě daleko vyšší; proto ať žijí naše grippeny. Už během posledních let studené války bylo stále zřetelnější, že ani movité západní státy nedokáží udržet krok se stoupajícími cenami zbraní.

Kdo chce dnes vést válku, nepotřebuje nutně tanky, letadla, dělostřelectvo a válečné námořnictvo. Země, které chtějí vojensky zaútočit, vystačí s levnými zbraněmi.

Na trhu je jich k mání spousta; v akci jsme je viděli třeba v boji izraelské armády proti milicím Hizbalahu v létě roku 2006. Snadná dostupnost extrémně nebezpečných biologických a chemických zbraní navíc oslabuje technologický předstih vyspělých států. Mocní mají sice moderní armády, ale slabí nemají zábrany jednat zákeřně.

Bránit se útokem

Mírumilovné státy si mohou vybrat: Bloudit panoptikem ohrožení, hroutit se pod tíhou obranných výdajů a obav, že to stejně nestačí, nebo se spolehnout na členství v obranném spolku. A to zdaleka není všechno. Západní státy se musí bránit útokem: použít násilí jako první a preventivně zneškodnit možné zdroje nebezpečí. Pouze tehdy nestoupá počet hrozeb rychleji než možnosti se jim ubránit.

Bránit se útokem? Kde zůstalo mezinárodní právo, zeptá se kritický čtenář.

V kapitole "Armáda pro parádu" jsme si zaznamenali, že pouze některé západní státy jsou ochotné použít násilí. Váhavý přístup ostatních je často zdůvodňován právě odvoláním se na mezinárodní právo. Kritický čtenář má i nemá pravdu. Musíme se "pouze" rozhodnout: buď ohledy na nepřítele, nebo na nás samotné. Měli bychom si konečně přiznat, že náš způsob života má nepřátele, kteří naši váhavost považují (bohužel oprávněně) za slabost. Ústupky ani dary si je nezískáme; zklidnil by je pouze náš zánik. Ale tak daleko by naše tolerance přece jenom jít neměla. Ostatně, jde-li o bezpečnost, je vždycky bližší košile než kabát.

A tak tedy, kritický čtenáři: Je jistě správné, že veřejnost citlivě reaguje na bezpráví všude ve světě, hledí politikům na prsty a nedovolí, aby jim prošla kdejaká vojenská eskapáda... dokud se doma nic nestane! Nechtěl bych se ocitnout v kůži těch, kteří musí vysvětlovat, že doma nezabránili krvavému atentátu, protože by jinak museli někde ve světě porušit mezinárodní právo. Kritika veřejnosti by se pak okamžitě (a právem) obrátila proti vlastní vládě. V nouzi musí být mezinárodní právo omezené ve prospěch vlastní bezpečnosti.

Piráti u Bab el Mandeb

Před dvaceti lety použil americký politolog Richard Rosencrance pojem "obchodující stát", tj. ten, který se stará pouze o obchod. Když po studené válce odstartovalo dočasně věčné přátelství, vznikl dokonce dojem, že se státy opravdu mohou věnovat pouze obchodu a obejdou se bez armády. Dnes jsme o pár krizí a konfliktů moudřejší a víme, že bezpečnost státu může být ohrožena, aniž by bylo jeho území vojensky napadeno.

Od září roku 2001 hlídkují americké, francouzské a německé válečné lodi mezi průlivem Bab el Mandeb a Ománským zálivem. Operace "Trvalá svoboda" má zabránit teroristům, kteří se usadili v Somálsku, aby tudy dopravovali personál, zbraně a munici. Západní státy se (jaksi mimoděk) vložily ještě do jiné, mnohem starší války. Na jedné straně v ní stojí pirátské bandy, které v těchto vodách olupují a unášejí posádky a na zakázku vykrádají obchodní lodě. Proti nim stojí v jednom šiku rejdaři, dopravci a pojišťovny, které západní válečné lodě posílily.

Při pronásledování teroristů totiž lodě křižující v rámci operace "Trvalá svoboda" odstrašují také piráty číhající na významné trase, která spojuje asijské a evropské trhy. Hodnota této vojenské podpory se dá docela přesně vyčislit. Pojišťovny totiž už koncem roku 2005 radikálně snížily ceny pojistek pro lodi plující před somálským pobřežím. Na druhé straně nasazení mariňáků něco stojí. Německá vláda vydá za jednu křižující fregatu (celkem dvěstě třicet vojáků a udržování základny v Džibuti) okolo sto milionů eur za rok. Pravda, tu částku musí zaplatit daňový poplatník; právě on však má prospěch ze zabezpečení důležité obchodní spojnice pro německý export.

Obchodní stát táhne do boje

Obchodní stát má tedy dobré důvody táhnout do pole, plus spoustu nezaměstnaných vojáků, které musí stejně platit a cvičit. Když už teď nejsou armády připoutané k Evropě, mohou se hodit jinde. Pronajímat armádu podnikatelům? Takhle přímo by to asi řekl málokdo, ale jistě lze poslat jednotky tam, kde je to jednak vojensky významné, jednak hospodářsky výnosné. Tím spíše, že jsme si právě zopakovali, že hospodářská stabilita států patří k bezpečnosti stejně nedoddělitelně, jako obrana území.

Snadno si můžeme představit, že by se nasazení armády mohlo vyplatit třeba v boji o ropu nebo o vodu. Zásobování vlastního hospodářství energií bude patřit ke klíčovým úlohám států ve 21. století; v Iráku se ostatně už válčilo (také) o ropu. Surovin bude ubývat - válka se tedy může snadno vrátit zadními vrátky.

(Úryvek z knihy Svět viděný z Řípu: zahraniční politika pro každého z nás od Petra Robejška (ISBN 80-86851-55-9, Alfa Publishing, 2006) s karikaturami Vladimíra Jiránka a CD, na kterém je její text namluven autorem.)

Řekli o knize:
Jeden přítel mi do věnování k Čapkovým Apokryfům kdysi napsal: "Je to kniha moudrá a stručná." S dovolením si tato slova vypůjčím i jako charakteristiku SVĚTA VIDĚNÉHO Z ŘÍPU. Jako novinář nemám rád, když autoři knížek a článků "schovávají" svůj názor za houštinu statistických údajů. Petr Robejšek nic takového nečiní. S jeho názory nemusíte vždy souhlasit, ale každopádně by je člověk měl respektovat.
Jiří Hošek, zpravodaj Českého rozhlasu v Německu

Kniha "SVĚT VIDĚNÝ Z ŘÍPU" obohacuje fond české literatury, zabývající se otázkami zahraniční politiky, o velmi zdařilé dílo. Svým netradičním a originálním způsobem výkladu přispívá autor k rozšíření nabídky českých titulů se zahraničně-politickou tematikou o velmi cennou a ojedinělou publikaci. Každý, kdo se otázkami zahraniční politiky zabývá, by měl knihu Petra Robejška číst a promýšlet odpovědi na všechny otázky, které z textu knihy vyplývají.
Doc. Ing. Judita Štouračová, CSc., rektorka Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha

Prezentace knihy:
13. listopadu, 17.00 hodin CEVRO Institut, Jungmannova 17, Praha 1
14. listopadu, 12.30 hodin Ekonomická fakulta VB, Sokolská třída 33, Ostrava 1
14. listopadu, 17.00 hodin Fakulta sociálních studií MU, Joštova 10, Brno