Čtu knížku o Mašínech. Kdo mě zná, musí žasnout, protože knihy oslavující jejich ”boj proti komunismu” fakt nemusím. To, co napsala dcera jednoho z nich, Barbara - Odkaz, pravdivý příběh bratří Mašínů - je ovšem z několika důvodů zajímavé. Jakožto členka rodiny má přirozeně větší povědomí o souvislostech a faktech, více dokumentů atd. Knihu pojala ne jako dokument, jak píše v úvodu ”to všechno se stalo”. Je to v podstatě beletrie, jdoucí tak daleko za hranici faktu, že knihu neváhám označit jako román. Nejvíce mě, kromě líčení rodinného zázemí, zajímala psychologická stránka a průběh cesty do Západního Berlína k Američanům.

S klidným svědomím můžu označit Mašíny za mladíky (prchali ve věku cca 20 let) s hypetrofovaným smyslem pro čest a boj s nepřítelem, k tomu značně naivní co do hodnocení událostí své doby. Byli obětí rodinných tradic a výchovy. Připomněli mi lidi, kteří si ve věku, kdy už mají být dávno dospělí, hrají na Indiány do té míry, že většinu roku chodí v kůži, s lukem, bydlí v týpí a žijou ”jako” Indiáni. Mašínové byly naprosto politicky naivní, pravda, nebyli sami. Jenže jako prakticky jediní věřili bezmezně tomu, že v dohledné době počátkem 50. let nás osvobodí Američané, do té míry, že i podle toho konali. ”Dávám bolševikovi rok,” vzpomínáte? I tak působila Svobodná Evropa na řadu lidí u nás a povzbuzovala přání, otce to myšlenky.

Vynechám to, co se dělo na našem území, a připomenu jejich ”prostřílení se” do Berlína. Cestovali s chatrnou obecnou mapou Německa, jediný z pěti uměl německy. Po cestě ztratili posléze většinu zbraní, kompasy a dokonce boty! Nevyznali se ve vlacích, jezdili tam a zpět. Jejich hrdinné ”prostřílení se” spočívalo v neschopnosti německých jednotek a policie a ve fámě, která se o nich šířila. Několik Němců zabili při německém pokusu je zatknout, zbytek zastřelili v rámusu, který vyluzovaly zbraně je obkličujících jednotek. O nějakém prostřílení se desetitisícovými jednotkami nemůže být tudíž ani řeči!

Měli neuvěřitelnou kliku, až těžko věřit. Několikrát potkali vojáky a policisty, kteří je - údajně - v době, kdy celé východní Německo bylo auf a neustále probíhaly důsledné kontroly kohokoli, ”lhostejně” zaznamenali, nad ránem někde ve vsi či v poli, a nechali jít. Těchto ”šťastných” příhod byla celá řada. V tomto bodě mi přijde líčení dost nevěrohodné, ale...

Pokud to tak bylo, jak Mašínová píše, celá akce jejích bratří + spol. byla pouze klukovská naivní hra na vojáčky, která jen čirou náhodou dopadla, jak dopadla. Nazývat ji statečným ozbrojeným odporem je naprosto ujeté.

Na konci knihy je zmíněný odpor jednoho z bratrů v Václavu Havlovi, chodili na stejný gympl či jaká to byla škola, dva nebo tři roky po sobě. Mašín vzpomíná, jak měl Havel chodit v modré svazácké košili a cosi oslavného recitovat. Nic víc. I to dokazuje, jak neživotně vyhranění byli a jsou.