Vím, kdo to byl Komenský, a přece se mně při slovech „didaktická literatura“ obrátí stará kudla v kapse. Didaktika anebo knihy, co mě poučovaly. Ne že by mezi nimi nebyly dobré, ale je to přece komodita, po které se rázně zaprášilo spolu s vynalezením internetu; ne že ne.

Jako nekoupím žádný další slovník, ani svému dítěti nepořídím didaktickou knihu. I když… Vezměte si každou dobrou science fiction. Je dobrodružstvím, ale může to být i zamaskované poučení: dejme tomu dávný Jules Verne v nové edici Albatrosu. Nebo díla Jiřího Macouna.

To sice nejsou sci-fi, má to ale podobnou strukturu a týž charakter. A hlavně to leží na míle od Tolkiena a jiné fantasy. Špetka poučení neuráží, ba fascinuje, a krátké, neuvěřitelně zhuštěné příběhy se školákem Maxem v titulní roli zaujmou kluky i dívky; byť se nakladatel neprávem domnívá, že jen děti „do patnácti“. To je však proti sobě sám, když to na knihu obezřetně napíše. Jsou to eskapády pro každého do sto devíti a zaujaly také mě. Asimovovským psaním nikdy nepohrdnu. Kadence vět ujde rovněž a děti-dobrodruhy jako bych viděl. Vaše ratolest si dejme tomu navždy zapamatuje, že ji může v nějaké podzemní noře či štole skolit oxid uhličitý, tato bestie těžší vzduchu. Lépe štolu zaházet (káže Max). A taky si ujasníte, že je každá bouřka něco fascinujícího, a to nejenom díky kulovým bleskům. A že drony mohou i zabíjet, ale představují budoucnost. Její fazetu. A že je pěkná bžunda i nad „pěnotvornými“ hrnky a že to je lepší než ve známé pohádce Hrnečku, vař.

Stálé a navzdory vší své urputnosti LEHÝNKÉ Maxovo experimentování a jeho pokusy, kterými baví kamarády a kamarádky, jsou zde naštěstí součástí brilantního vyprávění a promyšlených zápletek: nejsou to tak vídané věci v době, která děti navykla na kouzelnou hůlku Harry Pottera, a Macoun čtenáře vtáhne až na nejdidaktičtější pastviny svého vědecky blikotajícího světa. Je rozený učitel, dobrý vypravěč plný entuziasmu a třeba Coriolisova síla, to kdysi bylo jen cosi, čím mě trápil fyzikář; ale zde se podobné síly vrací v jinačím balení a co dobrodružný fenomén.

Koneckonců pak sedí i motto knihy Experiment Max: „Nic není tak dokonalé, abychom to nemohli vylepšit.“ Řekl to i dál říká Maxmilián Brož, žák jedné osmé bé, a Jiří Macoun (*1956) je duchovní Brožův otec, výtvarník a vojenský historik. Navíc má rád komiks a dokázal taky v komiksovém kosmu něco málo vytvořit. Kromě toho napsal knihu Československé pevnosti a nejen pro středoškoláky určeny jeho Významné bitvy v Čechách a na Moravě, České vojenské letectvo, Slavné střelné a raketové zbraně, Tanky…

Což je vše fajn; ale nemohu si pomoci, stejně mám nejraději jeho beletrii - alias knížky o Maxmiliánovi: Faktor Max, Plus Minus Max… I další…

Nad třešňovým sadem zašumělo mohutné ptačí hejno.

„Špačci!“ vykřikl Daniel a vyplašeně ukázal k nebi. Věděl, jak rychle poťouchlí ptáci dovedou se sladkými plody skoncovat. I Veronika zkrabatila čelo. Bohatou úrodu nemínila kropenatým nájezdníkům přenechat bez odporu. Otočila se na patě k Maxovi. „Vymysli něco,“ vybídla fyzika (který většinou sršel pozoruhodnými nápady).

„A co chceš vymýšlet?“ ozval se místo badatele jiný spolužák. „Řeknu tátovi a ten ty štěbetáky postřílí z brokovnice.“

„A neobešli bychom se bez násilí?“ ohradila se Veronika příkře (proti krvelačnému záměru myslivcova syna). Pak…

Jiří Macoun: Experiment Max. Nová Forma. České Budějovice 2022. 198 stran.