V zásadě nekategorizuji knihy podle sezónnosti. Pokud ovšem něco o výběru knížky rozhoduje, většinou je to časoprostor. Číst ke snídani rozsáhlé filozofické eseje a odseknout se od rozehráté myšlenky odchodem do práce není až tak šťastné řešení. I když... Já sama jsem si ješte nedávno dávkovala např. Nietzcheho Zarathustru právě někdy mezi nocí a ránem, abych se vzepřela tupé a bezmyšlenkovité rychlosti ranního běhu a neopouštěla domov rozespalá a prázdná. Takže ani tahle možnost není z hlediska příjmu komplikovanejšího čtecího materiálu vyloučena. Horší variantou je dítě mlátící vás při čtenído zad, permanentně zpívající telefon, pach s kouřem valící se od plotny, případně nesvéprávný manžel/manželka, který/která se dožaduje vaší participace na zapnutí pračky. Tyhle destrukční momenty mohou ovšem ohrozit jakoukoliv četbu.
Jak jsem řekla, čas nebo sezóna volbu četby v mém případě příliš nepodmiňují. Jsou ale dva autoři, kteří mi jaksi automaticky evokují podzim a léto. Dostojevský a Hemingway.
První z nich nádherně ladí s podzimem, deštěm a praskotem hořícího dřeva v krbu, druhý spíš s vedrem, ale pozor, netýká se to jeho tvorby obecně, ale jednoho románu, který mám ovšem tak "vyčtený", že se mi v analogii s jeho jménem vybaví tak jako někomu jinému Stařec a moře nebo Zelené pahorky africké. Je to Rajská zahrada.
Tato kniha je paradoxně téměř neznámá. Vyšla z jeho pozůstalosti v r. 1986 a v kontextu s celou Hemingwayovou tvorbou by se mohla zdát možná až povrchní.
Spisovatel David tráví první týdny manželství na jihofrancouzkém pobřeží a v Španělsku se svou mladičkou ženou Catherine. Jejich dny tady plynou s lehkostí. Jednoduše a bezstarostně. Přes slinu zatím nevadnoucí zamilovanosti mění všechno ve svůj prospěch. Hrají si s každičkou chvílí, nechávají se unášet volností možností této hry, ve které se nemusí nutně myslet na peníze a jakékoliv povinnosti. Milují se, spí, tmavnou a jediné, pro co musí zatěžovat mozek rozhodováním, je výběr jídla a pití. Alespoň na začátku.
Mluvit o banálním příběhu náklonností zatížených a nicnedělajících lidí by bylo velmi zavádějící. Dokonce i jeho první část, malá gastronomická procházka místním menu propletená momenty fyzické lásky, je velmi dynamická a poutavá.
Netrvá to dlouho a naprostou bezstarostnost nalomí Catherine. Nejdřív si nechá ostříhat vlasy. Místní obyvatele, kteří už k extravagancím páru přičichli, tím příliš nešokuje. Zásadní je ale její vnitřní proměna. Touha nebo přímo potřeba opustit ženu, co v sobě nosí, a stát se, jenom ve vzácných chvílích touhy, mužem. Miluje se jako muž, chová se jako muž. Pak je zase Davidovou odevzdanou ženou, ženou se vším všudy, ve vzduchu ale visí možnost další proměny. Catherine, jednou žena, jednou muž, nemá ráda pravidla, nemá ráda klid a monotónnost novomanželského štěstí ji unavuje. Baví ji provokace, baví ji rozruch, který způsobuje svou nevypočitatelností. David, kterému naopak vyhovoval poklidný rytmus dnů, je tím vším znepokojen.
Intimní proměny, které patří jenom jí a jemu, se opakují. Velmi zajímavá je i gradace změn účesu. Po prvním sestřihu příjde druhý, ještě nemilosrdnější. Catherine je i přesto krásná, možná ještě krásnější, protože účes obnažuje její dokonalou fyziognomii.
Pak příjde další změna, do které zatáhne i Davida. Oba teď mají šikmý sestřih a v kontrapunktu s barvou kůže absolutně bílé vlasy. David si s nechutí uvědomuje, jak lehce podlehl její manipulaci. Odbarvené vlasy, které se nedají učesat proti proudu sestřihu a zůstávají s ním jako stigma, jsou jen začátkem.
Pak příjde, přesněji, je přivedena Marita. Ta se stane ženou jednoho i druhého z nich.
Vše probíhá pod vedením Catherine a David opět podléhá. I když ví, že tahle vztahová kombinace nemůže přežít, v dané chvíli ji přijímá. Když je sám, jednu i druhou z žen postrádá se stejnou naléhavostí...
Životnost nového rozměru jejich vztahu není, jak předpokládal, dlouhá. Na konci příběhu se David probouzí vedle Marity a Catherine je polozapomenuta. Fyzicky šla z kola ven definitivně.
Hemingway v Rajské zahradě seznamuje svého čitatele i se spisovatelským uměním, s uvažováním spisovatele, s jeho rituály, s naplněností, která přichází po psaní. Se ztrátou způsobenou likvidací rukopisů, o kterou se tady Davidovi postarala Catherine, se pak musí sžít i člověk, který neměl s psaním nikdy nic společné.
Hemingway se i zde drží zuby-nehty jednoduchosti vět a přirozeného jazyku postav. Nakonec, sama postava spisovatele Davida nejlépe vystihuje techniku Hemingwayova psaní (Rajská záhrada, SMENA, 1991):
"Pozor, vravel si, áno, výborne, len píš jednoducho, čím jednoduchšie, tým lepšie. No nezačínaj myslieť jednoducho, dočerta. Najprv si celú zložitosť uvedom a potom ju jednoducho vyjadri."
Tuhle Hemingwayovu citlivost pro civilní psaní vyzdvihuje i Milan Kundera (mimo jiné) v knížce esejí Můj Janáček na příkladu povídky Hills Like White Elephants. Tady ale spíš naráží na to, jak i drobná a ojedinělá metafora, stručnost, prostota dialogu a odvaha k opakování, v literatuře jaksi nepatřičná, dokáže teoretiky zmást. Jak na základě "nedořečeného" vzniká dobrá půda pro zlé a scestné interpretace díla.
Když jsem Rajskou zahradu hledala na několika knižních serverech, nenašla jsem ji.
Výskyt Hemingwayovy literatury vůbec je na tomto poli poměrně řídký. Nejčastěji jsem narazila na novelu Stařec a moře, ale i na méně slavný Pohyblivý svátek, který je mimochodem obsahově velmi příbuzný s Rajskou zahradou. Je jen autobiografičtější, odehrává se pod pravými jmény a pod tíhou chudoby velmi vzdálené finančním možnostem Davida a Catherine. Většinu času tvoří Tatie o hladu. Ale když jsou peníze, "konzumační" vášni se společně s Hadley oddává se stejným hédonismem jako David a Catherine. Krom toho nás Hemingway zasvětí do reálného světa intelektuálních legend, do světa dostihů a, jak jinak, do světa psaní. Všechno je o poznání syrovější, ale i volnější a šťastnější.
Kromě slovenského vydání Rajské zahrady, ze kterého jsem výše citovala, jsem se zatím k žádnému jinému nedostala. Netvrdím ovšem, že neexistuje. Pokud na nějaké narazíte, rozhodně stojí (stejně jako dostupnější Pohyblivý svátek) za přečtení. Zejména v tomto vedru, kdy si s jeho hrdiny můžete vypít dobře vychlazený drink nebo pojíst například gaspacho s kousky ledu.