Sbírka veršů básníka, kterého mám ohromně rád od chvíle, kdy jsem ho zaslechl prvně (to bylo ovšem až nestydatě dávno). A současně sbírka veršů, kterou jsem (na rozdíl od mnoha jiných) nikdy v životě neslyšel.

A teď je čtu a je to převelice zajímavá zkušenost.

Jistě, mnohé (většinu) veršů Jiřího Suchého jsem čítával kdysi dávno také. Jenže to mi do ucha zněly melodie. Ať od nadaného právníka Jiřího Šlitra, nebo od neméně nadaného hudebníka Ferdinanda Havlíka, nebo od stejně tak nadaného výtvarníka Jiřího Suchého. Nebo od jiných skladatelů.

Prostě jsem ty básně slyšel s hudbou, která k nim patřila a bez níž bych si je asi ani nedovedl představit.

A teď, jak řečeno, je najednou čtu. Mohu se snažit jako blázen, abych si představil hudbu, bez níž by se neobešly. (Většinou také hudební doprovod mají. Jen já ho neznám. Žiju totiž příliš daleko, až za mořem slané vody, takže se do divadla Semafor hned tak nedostanu. To je všechno.) Takže ty básně jenom čtu, a zní mi jako hudba, kterou sice neznám, ale která tam je.

Od útlého dětství jsem nenáviděl zhovadilou otázku: a copak tím chtěl básník říci? Dodnes považuji za geniální výměnu z pera Jaroslava Žáka. Žákyně recituje, že přilétlo jaro zdaleka. Učitel položí onen klasicky blbý dotaz a děvče odpoví, že prosím, básník tím chtěl říci, že jaro létá.

Takže se tady nedočtete, co tím chtěl Jiří Suchý říci. Snad kromě názvu této knihy, který pochází z jedné z jeho dávných básní (a písní), totiž o tom, že trocha poezie nikoho nezabije.

To je pravda. Nezabije.

V případě této knížky dokonce může prodloužit čtenářův život o chvíle, kdy si ani nevšimne, jak pádí čas. Nevšimne si, protože čte.

Sbírka je rozdělena podle let, kdy básně vznikaly, a podle her, pro které vznikaly. Už tohle řazení samo o sobě je hodně zajímavé. Hlavně proto, že, jakkoliv za mořem slané vody, přesto jsem alespoň z doslechu věděl, o čem ta která hra asi tak je, takže jsem si dosazoval souvislosti.

Na okraj: Suchého pojetí Lysistraty považuji dodnes za geniální.

Český čtenář je ale na tom v tomto ohledu mnohem líp, protože to do Semaforu nemá zase tak daleko jako já.

Pár rozdílů, z nichž některé mohou být i podstatné, mezi dřívější Suchého tvorbou a dneškem jsem nicméně zaznamenal.

V první řadě, jakkoliv se dodnes dovede dívat češtině za výstřih a nacházet tam šperky, z nichž některé tam zapadly a některé tam Suchý schoval sám, zní jeho básně trochu zamyšleněji, než znívávaly ty dřívější. Ne, vůbec jim to neškodí. Jenom jsou jiné. To, že nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení o tom, co čte, je jakási dodatečná výhoda. Cizím slovem: bonus.

Jiří Suchý se také dlouhá léta, až na pár výjimek (Kdo chce psa bít), vyhýbal zcela záměrně satiře.

V téhle knížce si to vynahradil. Ne, že by najednou začal dštít a osočovat nejrůznější nepřátele lidstva, to ne, ale přece jen těch výrazů nespokojenosti najdeme ve sbírce ... nikoho nezabije poměrně dost. Zajímavé je, že jim rozumí i čtenář za oním zmiňovaným mořem slané vody.

Doprovázející kresby Jiřího Suchého, včetně té na obálce, uvádějí jednotlivé části sbírky.

Nemám moc rád různé rádoby odborné kritiky toho nebo onoho výtvarného díla, takže je ani nepíšu. Jistě, může to být také tím, že to ani neumím (jé, já veršuju!). Beru to jednoduše: obrázek se mi líbí, třeba mi i něco poví (nebo šeptne), nebo ne. Tady jsme si s obrázky popovídali a tak to mám rád.

Knížku vydalo nakladatelství Sanch, a tak se budu muset rozpovídat o něčem jiném.

Vedle autora se na jejím vzniku podílel také osmatřicetiletý Lukáš Berný. Jelikož jsem si jeho jména všiml i na jiných vydáních Suchého díla, nedalo mi a poptal jsem se. Už proto, že jsem měl radost, že takový mladík má takový zájem o práci (a takovou úctu k práci) básníka, kterého mnozí zcela zpozdile označují za bezmála přežitek doby kamenné.

Zjistil jsem, že pan Berný kdysi natáčel (jako moderátor) něco s Jiřím Suchým pro pražskou rozhlasovou stanici Oldies (tehdy ještě Olympic). Už tehdy měl o Suchého a jeho dílo zájem více než jen profesionální, takže si povídali, až si padli do oka.

Výsledek byla řada nových vydání starších nahrávek semaforské klasiky, na nichž se Lukáš Berný podílel rozhodujícím způsobem (kromě autora, bez něhož by nebylo co vydávat).

Ono také není divu, že si ti dva padli do oka. Kdo zná jednu z nejklasičtějších her Semaforu (Jonáš a tingl-tangl), zpozorní, když zjistí, že tenhle pan Berný pracuje (kromě všeho ostatního) na seriálu knížek, které se zaobírají dějinami staropražských pivnic, vináren a kaváren. Soustřeďuje se na ty, které hrály nějakou významnou roli v kulturních dějinách Čech (edice se jmenuje Kde pijí múzy čili Za kumštem po lokálech).

Ale zpět k Jiřímu Suchému: kromě pana Berného se na sbírce o tom, že ten milý člověk nikoho nezabije, podíleli Tereza Kostelníčková a Václav Rákos.

Díky všem, kteří dali vzniknout této sbírce, a sám za sebe dodávám, že se těším na další.