Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996KNIHA: Invaze uchvatitelů těl
Jinozemci imitují lidi, ale ne emoce: podobně se dá zjednodušit myšlenka románu Invaze uchvatitelů těl, který v padesátých letech napsal Jack Finney.
Neznámí mimozemšťané zde uměli předstírat a nahrazovat tělo člověka, ba jeho vzpomínky; city ani nahradit nezkoušeli. Proč? Nevyskytují se v jejich portfoliu, jsou pod rozlišovací schopností potvor. Neznají skutečnou ctižádost, ambice, neznají strach, ale ani naději, touhu a okouzlení něčím, co lidská bytost vnímá jako krásu. V tom směru invaze na Zem nevyšla a duplikace pokulhávaly. Proměna se chovala nestabilně, protože nebyla s to držet formu a krok. Nebo jenom chvíli, nikoli donekonečna. Nápodoby hostitelů svedly žít maximálně pět let.
Na Zem tu zaútočili jakési SPORY a lidskými ústy se posléze klidně přiznávají, že už vylidnili Lunu, ba Sluneční soustavu. Zhoubnou mocí se zničujícím stylem vlívají nejen do inteligentních pidižvíků zde na Zemi, ale do veškerých obyvatel hvězdných těles. Do všeho živého; a když to pomyslně sežerou, nechají se SPORY unášet kosmem dál - a dál. Jsou parazity. Kdož ví: snad těmito skoky přežijí až do úplného konce vesmíru.
Román je napsaný čtivě a relativně věrohodně a ještě umí čtenáře jen tak bokem obvinit, že si Zemi ničí sám. Kácí pralesy atd. - Jack Finney ovšem bydlel v Kalifornii a vlastně blízko Hollywoodu, a tak se vetřelci nejprve plánují rozmnožit po severu jmenovaného státu.
Nato po veškerém západu USA a… „Není v tom zlý úmysl,“ říká jedno z monster v podobě člověka hlavnímu hrdinovi, který je lékař. „Nenáviděl jste snad bizony? Vy jste je nevyvraždili z nenávisti. I my musíme pokračovat jen proto, že musíme; už je taková povaha zvířete.“
Myšlenka knihy je samozřejmě od základu paranoidní a jeden způsob čtení tu máme, když si představíme, že pouze sledujeme myšlenky paranoika. Jeho vizi. Podobně nemocný má pocit, že se staly skutečnosti, které se nestaly, a že cizinci zaplavily svět, jej svírající. Paranoik trpí, upozorňuje a domnívá se, že vnímá správně. Líčil by nám asi to samé, co je vylíčeno v knize.
Proti tomuto psychiatrickému čtení stojí ale dlouhá řada hmatatelných faktů, takže si rovnou řekněme, že nečteme diagnózu, ale regulérní sci-fi horor. Navíc už dne klasický. Nemění to nic na tom, že je text taky metafora, alegorie o okorávání lidí. U některých jsou přece emoce vykleštěny a kataklyzma možná mohlo dostal impulz z kosmu, říká se tu, ale každopádně dřímá v nás.
Snad nejlépe ze všech filmů let padesátých odrazila adaptace tohoto románu McCarthyho éru. Chvíle, kdy se Američané báli „vnitřních“ komunistických agentů. A příběh ukazuje: nikoli každý jsme ideální vnímatel, protože děti to zvládají lépe. A ne? Postřehnou drobné změny na blízkých, na rodičích… Reagovaly by na invazi první, i na tu pomyslnou.
Román i film inspirovaly mj. Levinovo známé dílo Stepfordké paničky, ale při pohledu časem na opačnou stranu nelze ignorovat, že taky předtím tu něco podobného bylo. Hlavně Heinleinův román Páni loutek (1951, česky 1992), jehož filmovou verzi propojuje s adaptacemi Invaze obsazení Donalda Sutherlanda. Objevil se, pravda, teprve v druhé z filmových verzí Finneyho předlohy.
Walter Bradden Finney (1911-1995) se stal laureátem World Fantasy Award (1987) za celoživotní dílo a po dvou - dnes už klasických - hollywoodských variantách jeho knihy (1955, 1978) přišly do kin ještě dvě (1993, 2007), už méně podařené. Zfilmovány byly ovšem také četné další autorovy prózy, a to nejen fantaskní. Začínal jako autor detektivek a pod titulem Útěk ze San Quentinu vyšel česky po převratu (1992) jeho román Dům čísel (1957), zfilmovaný téhož roku. Věru není špatný. A stejně kvalitní jako Invaze uchvatitelů těl je dvojice Finneyho románů o cestách do minulosti, kde se hrdina snaží - mj. - zabránit první světové válce; tedy nepřímo i té druhé. Tyto knihy se jmenují Time and Again (1970) a From Time to Time (1995), přičemž cestování časem - od éry němého filmu až do dneška - je i námět Finneyho románu Marion´s Wall (1973), zfilmovaného roku 1985 pod názvem Maxie.
Další jeho kniha Woodrow Wilson Dime (1968) je o vstupování do různých paralelních světů; obdobným tématem se obírá u nás dobře známá jeho povídka O ztracených lidech (1955, česky 1985), kde se specificky vysvětluje i zmizení spisovatele Ambrose Bierce. Ale ještě do Hollywoodu, bez kterého by se tento román neproslavil… První z dvou klasických verzí točil šikovný Don Siegel, u něhož se učil sám Samuel Peckinpah. Právě ten pomáhal Invazi se scénářem. Don Siegel, pozdější tvůrce některých filmů s Clintem Eastwoodem, chtěl nechat finále díla úplně otevřené do hrůzy a nočního nebe, a nic nevysvětlovat. Bylo by to tak lepší, ale studio Warnes Bros se podobného pojetí leklo, takže došlo na jisté dotáčky a smírnější finále, ve kterém, jak se zdá, dostává věci pod kontrolu americká policie. Polopaticky vstříc tomu, že jde o alegorii, kráčelo obsazení filmu. Do hlavní role obsazen Kevin McCarthy, tedy herec, jehož příjmení se shoduje s příjmením honitele čarodějnic, respektive komunistů, nechvalně proslulého senátora Josepha McCarthyho. Jenže film a román nesporně fungují na daleko obecnější rovině a jsou obžalobou konformity i sumářem úvah o (ne)reálné hranici (i)racionálního přístupu k životu a mezích mezi člověkem a pouhým živočichem, popřípadě člověkem a androidem.
Druhá verze se zmíněným Sutherlandem v hlavní roli a v režii Philipa Kaufmana překvapí řadou známých herců, mezi nimiž se míhají oba režiséři obou prvních adaptací, Kaufman i Siegl. Dále hrají Robert Duval, Leonard Nimoy, Jeff Goldblum a Kevin McCarthy, který si zopakuje původní finále, kdy běží po silnici a varuje řidiče. Ale teď jen v malé sekvenci.
U druhého filmu se víc vyjevuje určitá podobnost se „zombie snímky“, a zatímco první finále na silnici ještě lze chápat jako onu situaci šílence a paranoika (volá na šoféry: „Přijdete na řadu.“), po čtvrt století je tohle vnímání utlačeno obecnější vizí, podle které nelze nikudy uniknou proměně lidí v bezcitné „mechanismy“; asi jako by svět místo nás zamořili upíři. Což je - pro změnu - motiv známého Mathesonova příběhu Já, legenda.
Zatímco nejstarší z filmů se odehrával na maloměstě, kde mohou být proměny přece jenom nápadnější, napodruhé jsme ve velkém San Francisku a… Následovala třetí verze (1993), situovaná - snad i z úsporných důvodů - na vojenskou základnu. Ale film postrádá jakoukoli atmosféru i momenty překvapení. Tvůrci měli asi za to, že uchovají-li jako klíčivou scénu chvíli, kdy hochovi umírá maminka, aby se „ze skříně“ narodil její chladný duplikát, bude to stačit. Přepočítali se. A čtvrtá verze?
Ta je s Danielem Craigem, který během natáčení teprve zvěděl, že „bude Bonde; a s Nicole Kidman. Ani tato verze se ale nepovedla a z mrazivého psychologického hororu vznikl nevalný akční thriller. Hm. České vydání knihy, i po tak strašně dlouhém čase, snad všechny tyto rozpaky zahladí.
Jack Finney: Invaze zlodějů těl. Z originálu Invasion of the Body Snatchers přeložil Martin Světlík. Vydal DOBROVSKÝ. Praha 2023. 232 stran.
