"Snad mne omluvíte, že se k vám nepřidám," promluvil hrabě poté, co si dozajista všiml mého váhání. "Víno… nikdy nepiji." Z povídky Upír z Kaldensteina inspirované Lugosiho Draculou

Když mi bylo šest let (1970), vydalo Lidové nakladatelství skvělou knížku Rej upírů s obrázky Aloise Mikulky, soubor výhradně starých povídek o vampýrech, který nám… pak musel dvacet let stačit. A ještě chvíli.

Až teď ho doplnil, ale nezastínil dvojsvazkový sborník Z upířích archivů(Plejáda), který má neuvěřitelných čtrnáct set stran (proti 224 v Reji) a obsahuje 81 povídek (proti Rejovým deseti) od 65 autorů a 11 autorek. A dvě básně: Džaura (1813) lorda Byrona a La Belle Dame Sans Merci (1820) Johna Keatse.

Knihy sestavil newyorský sběratel, knihkupec a nakladatel Otto Penzler (nar. 1942) a rozčlenil texty do tuctu okruhů Předchůdci Drákuly, Klasické, Pravdivé a válečné příběhy, Moderní mistři, Duševní upíři, Je to upír? atp. Silně ovšem tím tříděním roztříštil chronologii a neuvádí dokonce u všech povídek ani data prvního vydání, takže jsem data doplnil a texty si přehledně seřadil, jak vycházely, čímž se vyjevila jako nejstarší Poeova Ligeia (1838). Ne, autor Havrana nebyl ani tady první, ale Polidoriho Upíra Penzler vyhodil pro "přílišnou rozvláčnost" a Hoffmannovo Cyprianovo vyprávění (1820) a Gautierovu Mrtvou milenku (1836)… možná ani neznal (vidí totiž anglofilně).

Co ještě třeba sborníky obsahují? Z let 1871-2 je mnohokrát zfilmovaná Carmilla Sheridana Le Fanu, která kdys provokovala viktoriánce skrytě lesbickou tendencí. Jako upíří povídku lze však označit i klasickou Maupassantovu Horlu (1886, tedy přece nějaký Francouz!), která jako by (společně s pověstnými vizemi Ludvíka Bavorského) mimoděk předjala "démonické" zplození (1888) Adolfa Hitlera.

Záhadně zmizelého klasika Ambrose Bierce (1942-1914?) tady zastupuje Smrt Halpina Fraysera (1893) a mistryni zápletek Mary Elizabeth Braddonovou Hodná lady Ducaynová (1896). "Pokud bych dokázal stvořit takovou zápletku jako paní Braddonová, stal bych se nejlepším anglickým spisovatelem," prohlásil kdysi William Makepeace Thackeray.

O autorovi Vůle (1899), Američanovi Vincentu O´Sullivanovi, napsal zase Oscar Wilde: "Je skutečně milým člověkem, když se vezme v potaz, že pohlíží na život z hrobky."

Už po Draculovi (1897), kterým se v této oblasti vše láme, vznikla také Sářina hrobka (1900) Fredericka George Loringa (1869-1951) a britský vikář Sabine Baring-Gould se kdysi zamiloval do šestnáctileté děvečky z mlýna, platil jí vzdělání, vzal si ji a zplodil patnáct dětí, aby se stal námětem Pygmaliona i My Fair Lady, vedle toho však chladně vyprodukoval i Knihu vlkodlaků (1865) a Mrtvý prst (1904), povídku s obživlým titulním hrdinou…

Okultní charakter má Skutečný příběh o upírech (1909) Franze Hartmanna z Bavorska. Tento Němec se vydal ve svých sedmadvaceti na Divoký západ a zakladatelka Theosofické společnosti Jelena Blavatská ho viděla jako "podivína" zanedbávajícího osobní hygienu. "Jeden z nejúděsněji vyhlížejících vědců v dějinách lékařství," popisovali Hartmanna. "Bláznivý, roztěkaný chlapík s černými kruhy pod očima, který vypadá, jako by právě uprchl z ústavu pro duševně choré." Zmíněný Hitler pálil později jeho knihy tak precizně, že od některých se skutečně nedochoval ani výtisk!

Povídka Paní Amworthová (1923) Edwarda Frederica Bensona je v Penzlerových knihách umně skryta: záhadně vypadla z obsahu! Editor zařadil i Doylovy povídky Cizopasnice (1894) a Upír v Sussexu (1924) a Touhu po krvi (1926). Její autorka, waleská členka Řádu zlatého úsvitu a Spolku vnitřního světla Dion Fortuneová vymýšlela prózy s jasnozřivým dr. Tavernerem (připomíná Holmese) a asistentem dr. Rhodem (obdoba Watsona), přičemž předlohou Tavernera byl jistý skutečný doktor Theodor Moriarty.

Možná nejlepší světovou povídkou o psychické upírce už zůstane Krásná dáma (1927) Davida Herberta Lawrence, jinak i autora Milence lady Chatterleyové (a německého špióna), ale nejstrašidelnější je určitě Odhalení v černé (1933) Carla Richarda Jacobiho (1909-1997), které bylo nepřiznanou inspirací pro filmy Evil Dead.

Vnuk cikánky Frederick Ignatius Cowles se pro Upíra z Kaldensteina (1938) ze sbírky Vytí za nočního vichrupro změnu nechal inspirovat klasickým filmem Dracula (1931) s Bélou Lugosim, aby dokonce využil i slavnou Maďarovu repliku: "Víno… nikdy nepiji!"

Dalším z vrcholů antologie je nesporně Hrůza na hradě Chilton (1963) Josepha Payne Brennana (1918-1990), básníka, knihovníka z Yale a autora Lovecraftovy bibliografie i "Zhodnocení" jeho díla. Mistr silně ovlivnil i Kinga a když dával Thomas Harris jednomu z hrdinů Mlčení jehňátek jméno doktor Chilton, bezesporu myslel právě na tuhle Brennanovu kanibalsky-upíří povídku, jejíž působivost překvapuje i proto, že je vyprávěna bez jakýchkoli triků či pouhých náznaků.

Anne Riceová, která se proslavila zfilmovanou trilogií Interview s upírem (1976), Vampýr Lestat (1985) a Královna prokletých (1988), je zastoupena povídkou Pán z Rampling Gate (1984), jednou z jediných svých dvou, a nechybí ani Ostatky (1984) ze Třetí (Barkerovy) knihy krve. Sborníky pak uzavírají brutální Simmonsovy Hladové hry (1983) ve své první, ještě povídkové "verzi" (letos vyšel román česky už podruhé) a pod titulem Doba mrchožroutů.

Co dodat? České vydání antologie bohužel opakovaně rozzuřuje až tragicky nečitelným číslováním stránek, za které by si technický redaktor (a jinak i autor obou skvělých obálek) Martin Zhouf zasloužil vysát… V souborech najdete přesně polovinu povídek vydaných už kdysi v Reji upírů, a to včetně Upíra Nerudova a Crawfordovy práce Neboť krev jest život, ale chybí např. Upír (1841) Alexeje Konstantinoviče Tolstého nebo Turgeněvovy Přízraky (1863).

Skoro současně vyšla v Albatrosu i další upíří antologie Petra Mullera Upíři, démoni a spol. ilustrovaná Renátou Fučíkovou. Obsahuje patnáct povídek a Ossenfelderovu báseň Vampýr (1748), kde bylo upířího motivu užito literárně poprvé. I zde je sice šest povídek "z Penzlera", dalších devět ale najdete poprvé. Jsou to Byronův Zlomek vyprávění (1816), Nech mrtvé odpočívat v pokoji (1823) Ernesta Raupacha, Neviditelné oko aneb Hostinec U tří oběšenců (1859) Emile Erckmanna a Alexandre Chatriana, Poslední upír (1893) Philipa Stewarta Robinsona, Luella Millerová (1902) Mary Eleonor Wilkinsové-Freemanové, Rendez-vous (1909) Maurice Renarda, O oranžově zbarveném vévodství (1924) Willyho Seidela, Uhranutý (1925) Edith Whartonové a Já, vampýr (1937) Henry Kuttnera.

Upíří mytologie je dnes, pravda, už tak přebujelá, podotýká v Penzlerově antologii autor David Schow, že se i sama stala fenoménem rovným vampyrismu, a zrovna tak je bez debaty, že nebýt "jisté" paní Meyerové a dívek posedlých její ságou (už má pět dílů), určitě bychom tímhle vším letos nelistovali!

(Sborníky "The Vampire Archive: The Most Komplete Volume of Vampire Tales Ever Publisher" přeložili do češtiny Ondřej Muller, Adam Růžek, Ivan Němeček, Ivar Tichý, Oskar Reindl, Robert Čapek, Eva Kondrysová, Milan Žáček, Viola Tyčková, Jan Čermák, Hana Žantovská a Tomáš Korbař.)

Legendární ilustrace Aloise Mikulky ke Carmille Josepha Sheridana Le Fanu (zřejmě první příběh o l. upírce)