V názvu článku má být, to vím, Hradčany, ale někteří Pražané ještě tvar „Hradčana“ pamatují, respektive dál užívají. Jiří Anderle (*1936), známý výtvarník a herec, vyprávěl o někdejším svém bydlišti v rozhlase. Ty scénáře jsou základ dvou či tří knih, které sám ilustroval, a nejnovější z nich Na Hradčanech je možné považovat za to nejlepší, co je napsáno o tomhle koutě Prahy, omývaném údajně až větrem křivoklátských lesů. Přesněji: co je napsáno o životech tam na Novém Světě a okolí v šedesátých až osmdesátých letech dvacátého století. Jiří Anderle se zaměřil na konkrétní lidi, které potkával a zdravil, na jejich děti a životní partnery. Z některých tamních usazenin se mu povedlo vybrousit leitmotivy a mimo jiné párkrát vzpomíná na herce Jana Třísku. Osobně jej ostatně vezl na letiště před jeho emigrací a vezl jej autem z téhož letiště, dnes Václava Havla, když se herec po převratu prvně vrátil. „Jsem vlastně Hradčaňák,“ říká kamarád Jan Tříska. S holčičkami jenom přeběhli parčík a natotata byli na Novém Světíčku. A když holky cinkly na náš zvonek, Milada jim dala něco dobrého, a pádily dál na dětské hřiště. Někdy jsme šli s nimi, Honzu i Káju (Chadimovou) jsme měli rádi. Měli jsme si o čem povídat, Honza byl spolužák a chodili jsme spolu na vojnu. Pak byli skoro sousedi; a když s Karlou začali blbnout, s Miladou jsme se mohli potrhat smíchy. Ale to odpoledne na Novém Světíčku seděl ve stínu, klacíkem čmáral v písku a tiše říkal: „Jak lvové bijem o mříže, jak lvové v kleci jatí, my bychom vzhůru k nebesům - a jsme zde Zemí spjatí. - Písně kosmické, Jan Neruda, 1878! To je sto let, kamaráde. A teď máme jaro 1977,“ říká Honza. A pak, jedno letní ráno, jsem vezl všechny čtyři na letiště. Odlétali na dovolenou na Kypr. Šokovaný pár dní nato slyším z Hlasu Ameriky, že emigrovali!“

Jiří Anderle se velice dobře znal s Bohumilem Hrabalem, a když tedy dnes píše své vzpomínky, spoustou jich prochází právě tento spisovatel. Funguje zde jako ikona i komentátor, mnohé děje také iniciuje. Tak třeba výlet za farářem Ferdou mimo Prahu, který končí ohromením všech. Anderle tohle celé nepopisuje vůbec špatně a některé sekvence se možná blíží Hrabalovým textům. A co se Jena Nerudy týká? I Povídky malostranské vám asi vyvstanou, pokud je znáte, a Jiří Anderle se, pravda, sám o povídky nepokouší, ale… Ve výsledku je působení jím užitých slov podobné.

Jak to vlastně bylo? V „šedesátých“ mu byla za ateliér dohozena bývalá kovárna, jejíž dvě okna hleděla přes Petřín a dál na Prahu. Po několika dalších letech byl výtvarník upozorněn i na tři mrňavé domky na okraji Nového Světa. Dvě léta - do roku 1972 - na nich pracoval, a ač to proběhlo za dozoru památkářů, něco tam, jak vzpomíná, prostě musel úplně zbourat a postavit znovu. Následovalo dalších osmnáct let krásou toho místa prodchnutého života, než se museli roku 1990 vystěhovat. Stálo to za pobyt - a co Anderle líčí, je stejně pouhý odlesk jejich štěstí. I tak fascinující. Knihu Na Hradčanech uzavírá Anderleho plán „vsi“ Nový Svět, doplněný jmény většiny tehdejších obyvatel. Na mapce jsou místa, o nichž čteme, a to i katovna, kde se posléze usídlil režisér Karel Kachyňa. A plácek před roubenkou, ve které kdysi žili (takřka jako dva homosexuálové) Arnošt Lustig a Ota Pavel (než Lustig emigroval). Spatříme dům Ve Štychu, v jehož přízemí měl v letech 1913-1915 první ateliér Jan Zrzavý: ve chmurném čase, kdy se protloukal takřka jako hrdina Hamsunova románu Hlad. Údajně pomýšlel na sebevraždu, ale byl zachráněn. Jsou zakresleny hospody. Národní galerie i švédská ambasáda. Dům, kde žili Jiří Mucha a Marta Kadlečíková. Dům, odkud mohli Pavel Kohout a Jelena Mašínová pozorovat hradní stráž dalekohledem. Kohout to dělal. A uvnitř oné švédské ambasády tenkrát směla bydlit bývalá automobilová závodnice Eliška Junková, která - ještě u Bati - vymyslela název pro pneumatiky Barum. Pan Anderle komunikoval také s ní (například ve čtvrtečních frontách na knihy), ale seznáme i to, kde bydlila vdova po Edvardu Benešovi a kde páter Blesík (taky on jednu knihu o Novém Světě napsal). A přímo slyšíme, jak „zvonkuje“ Loreta. Odkud bijí zvony Svatého Víta… A taky Vítovu bránu ovívá vítr křivoklátských lesů (snad).

Aby nedošlo k omylu: Anderle nejen vypráví o všech výš zmíněných osobnostech (i včetně výtvarníků Zdeňka Mézla a Jana Švankmajera), ale ty osobnosti klade rovnocenně ke spoustám lidí méně i nikterak proslulým a vždy poutavým. Všechny nakreslil, a jak naznačuje, zapamatoval si úvodní slova svého profesora Zdeňka Balaše z Akademie výtvarných umění, která jsou možná trochu patetická, ale pravdivá: Dar života je důležitější než dar talentu. Dar života dostáváme jen jednou. Velmi důležitá je cílevědomá pracovitost, kterou si musíte vypěstovat, protože jedině tak můžete překročit svůj stín. Toto úsilí v životě umělce nikdy nekončí. Budeme se učit hledat, nacházet, kreslit a uchovat krásu, které je kolem nás plno a je zadarmo. Lajdáctví trpět nebudu, neboť život je příliš krátký.

Do Prahy přišel Anderle studovat z venkova: z Pavlíkova u Rakovníka. V určitý moment si pak uvědomil, že tam v Pavlíkově „vždy věděl, kdo za kterým oknem je… A na Novém Světě jsem přišel na to, že se tam žije stejně. Jako u nás na vesnici.

Anonymity oken zbylé Prahy se oproti tomu vždy trochu bál. A přece… Cituji: S malířem Otou Janečkem jsme se dívali navzájem do svých oken, i když přes celou Prahu... Někdy ke mně do kovárny stoupal hluk až od Vltavy. On měl ateliér U Dvou koček na Uhelném trhu a jeho velké okno jsem v moři ostatních oken dalekohledem snadno našel. Ale za tmy?

Tak mu jeden večer telefonuji: „Oto, prosím tě, párkrát rozsviť a zhasni, abych i za tmy poznal, kde tvoříš.“

„A to chceš teď hned? To by nebyl problém,“ říká Ota. „Tak začínám!“

„Díky, už jsem tě našel. Tak teď budu zhasínat a rozsvěcovat já.“

„Taky tě vidím!“ křičí do telefonu Ota. Tak jsme si koukali přes celou Prahu do oken.

Je přitom nesporný fakt, že to měl Jiří „nahoře“ na Hradčaně krásnější. Z kovárny v Loretánské pak mohl domů (do bývalé cukrárny) šlapat třemi trasami. Buď po Hradčanském náměstí okolo Martinického paláce, krásně zdobeného sgrafity, nebo prostřední cestou, ulicí U Kasáren, kde dřív bývaly natažené koleje a kudy jezdívala koňka, anebo mohl vystoupat Loretánskou a zahnout a proti sobě mít Černínský palác… U něj Bohumil Hrabal pokaždé poznamená: „Tady skáčou ministři z okna!“ A zvážní.

Rozjasní se až pohledem na velkolepou Loretu. Vlastně jde o dvě scenerie: jedna před Černínským palácem, jehož fasáda připomíná vlnobití rozbouřeného oceánu, a naproti drobounká Loreta, která vypadá jako nejrozkošnější šperk. Klinkání loretánských zvonků každého zanese o pár staletí zpět.

Loretánské náměstí končí poté kostelem kapucínů, před kterým stojí železný kříž. Až magneticky ten kříž přitahoval Jana Zrzavého, který žil na Nových zámeckých schodech a který Aderlemu řekl: „Vždycky když jsem na Loretánským náměstí a dívám se na ten prostej křížek, myšlenkami jsem na náměstí San Marco v Benátkách.“

Vesnickost nevesnickost, skutečností je také to, že i nejpřátelštější lidé se před sebou ve svých domech navzájem skrývají, tak trochu, a některá tajemství neodhalíte, anebo ani neprahnete odhalit. A klid Nového Světa rozrušila snadno i příroda, protože stačilo trochu dešťů a vybuchovaly tu kanály. Jiří Anderle líčí - mezi spoustami sousedek a sousedů - i novosvětskou osobnost papalášského šoféra Suka. Žil ve slavném domě Ve Štychu, kde míval ateliér Zrzavý, v úzké Černínské uličce, a když náhle zemřel, nejbližší Anderleho soused Ota Kania byl národním výborem vyzván, aby dal dohromady osamělcovu pozůstalost. Šel takm a napočítal 148 košil, 32 párů bot a tři obleky. Ale co víc: Když Suk ještě pracoval na dole v Ostravě, fasoval každoročně šněrovací bagančata a tak se mu zamlouvala, že je nenosil, jen krémoval. Schovával si 32 párů. Nad tím lze možná pochopit pohled lidí, kteří zažili ještě obě světové války. Byli trochu jiní a všeho si vážili, vše prahli ušetřit. Jak Anderle vzpomíná, Sukovy košile si rozebraly ženské Nového Světa a přešily je na košile noční. Nadále snili v košilích ušitých z košilí ministerského šoféra.

Jiří Anderle a jeho spolužačka, první láska a manželka Milada bydlili na Novém Světě v letech 1966-1990, když započítáme i bývalou kovárnu. Byli tu - a pod lampou tma. Ve stínu Hradu. Anderleho kniha zachycuje svébytné sousedké společenství stařenek, manželek, jejich chlapů (manželkám někdy rozličně unikajících, i kdyby jen pod spravovaná auta) i výstředníků či prostě osamělých šťastlivců (restaurátor) - a mnoha, mnoha tu řádících dětí.

Sběratel, výtvarník a čestný občas Prahy 6 Jiří Anderle oslaví 14. září 87. narozeniny.

I když tak hodně miluje Svět Nový, s divadlem Jiřího Srnce sjezdil svět jako takový. Takřka celý. V rámci toho uspořádal takřka sto výstav - a posbíral desítky cen. Je zastoupen v pařížském Pompidouově centru a newyorském Metropolitním muzeu.

Na Hradčanech. Napsal a nakreslil Jiří Anderle. Vydal Radioservis. Praha 2019. 208 stran.

Na Hradčanech - Jiří Anderle | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví