Elizabeth Finchová je učitelka, na jejíž hodiny s uhranutím vzpomíná vypravěč stejnojmenného románu Juliana Barnese (*1946), autora Flaubertova papouška (1996) či laureáta Man Bookerovy ceny. Hlavní postavou této knihy není přitom ani Elzabeth, ani vypravěč. Je jí římský císař Julián Apostata (331-363), mj. i zdatný spisovatel a filozof.

Tváří v tvář nezadržitelnému a úspěšně bujícímu křesťanství, které už připomíná moře, a tváří v tvář nepochopitelnému kultu Ježíše Krista se Julián ve čtvrtém století pokusil obrodit antickou společnost. Marně. Ale ještě rok před smrtí zakázal přednášet o klasické literatuře křesťanské pedagogy a už předtím se zbavil stejně orientovaného úřednictva nebo důstojnictva. Obnovoval pohanské svatyně a chrámy, přičemž zcela chápal, co dělá. Bylo stejně pozdě? Otázka do pranice. Julián padl během tažení do Persie, když čelil přesile. Bylo mi dvaatřicet, stejně jako jeho vzoru Alexandru Makedonskému, a Barnes napsal i jakousi studii o něm, aby ji právě v Elizabeth Finchové rozpustil. Záhadná titulní profesorka přenáší obdiv k Juliánovi na jeho žáka a vypravěče a ten ve fikci tento esej o císaři neumně píše, i když není literární badatel ani jinačí znalec: na rozdíl od Barnesova bratra-historika.

Přichází otázka „za tisíc“, a to nejen tisíc let: „Je Julián adorován oprávněně?“

Odpovědět si každý musíme formulovat sám a připomenu, že ho také obdivoval Adolf Hitler, což Elizabeth ve své hodině provokativně doloží. A zda se Führer v bunkru mýlil a pochopil římského císaře špatně? Asi ano, ale je to na nás. Barnes nekupčí a odpovědi neposkytne. A když poskytne, na jiném místě románu je rozpráší či brilantně zpochybní. Tak či onak napsal román protikřesťanský, a kdo ví, snad při psaní uštěpačně kynul kolegovi Salmanu Rushdiemu. Oba jsou koneckonců britské „jedničky“ oboru. K oné vlastní úvaze nám Julian Barnes předkládá otázku, zda i celé dějiny nezatočily nástupem Otce, Syna a Ducha svatého do větší tmy a na bídněji dlážděnou trať. I kostrami. A kdyby Julian Barnes vytvořil o svém mileném Juliánovi jen knižní esej, jako jeho nadšený hrdina, koupilo by dílo asi méně lidí. A tak držíme čtivý román. A překvapivý. Jeden z Barnesových posledních, dost možná, a nevím jistě, na kterých místech je podvratný, ale každopádně se tu přemýšlí a dílo osloví rozsáhlejší množinu čtenářů než „pouhý“ esej - a Barnes je - koneckonců - překládán asi do 30 jazyků.

Zůstává ale jenom na nás, zda hrdinův obdiv k Elizabeth Finchové a její obdiv k „poslednímu“ císaři Říma uznáme za místný. Profesorčin obdivovatel totiž není žádný lumen a může se mýlit. O to urputněji ale sbírá a studuje Elizabetiny názory, jako i všech, kdo ji znali. A podle očekávání nedostává portréty z téhož těsta.

I samotné úvahy o Apostatovi (vlastně to znamená Satan a sám si tak samozřejmě neříkal, s tím začalo až křesťanství) působí dojmem jistého nedodělku. Jinak skvělý vypravěč Julian Barnes měl očividně ten záměr. A přidává klidně jádro úvah dodatky, které „zapomněl“. Sumíruje nám fakta ledabyle, nebo zdánlivě ledabyle. Jako zametač ulic. Z bibliografie o Juliánovi vybírá díla, ke kterým se jeho hrdina ani nedostal. Ale vadí to? Ne. Ostatně i Flaubertův papoušek je místy skrumáží podobných postřehů a románu Arthur a George se podařilo díky autorovým důkladným rešerším lehce znemožnit samotného Sira Arthura Conana Doyla. A vadí to? Ne. A neruší ani opakovaná přerušení vyprávění, během kterých se cituje z Elizabetina filozofického deníku. Aniž to vypravěč až do kantorčiny smrti sebeméně tušil, odkázala mu knihovnu. Plus veškeré písemnosti. Měla také bratra, toho se teď lze ptát. Odpoví, ale Alžběta zůstala krapet záhadou i pro něj. A realita?

Při pohledu na idealizovanou ikonu za katedrou či na Juliána Apostatu si nelze neuvědomit, že se tady nejspíš poněkud přeceňuje úloha osobnosti v dějinách. Nebo ne? Tak či onak, Julian Barnes na straně 161 píše: „Moderní mučedníci islamistického přesvědčení se v okamžiku své požehnané transformace snaží sejmout co nejvíc bezvěrců. Ale křesťanští mučedníci byli natolik přesvědčiví, že před svým umučením obrátili na víru mnoho jiných lidí a pobízeli je k tomu, aby na cestě do ráje koukali předběhnout frontu.“ Dodává také: „Mýlit se ve svých dějinách je součástí existence každé rodiny.“ Parafrázuje tím jen staré tvrzení francouzského historika Ernesta Renana. „Mýlit se ve svých dějinách je součástí existence národa.“

Julian Barnes: Elizabeth Finchová. Přeložil Petr Fantys. Doslov Ladislav Nagy.

Jako 273. svazek Světové knihovny vydalo nakladatelství Euromedia Group - Odeon. Praha 2023. 208 stran. Originál vydal Jonathan Cape v Londýně roku 2022.

https://www.kosmas.cz/knihy/524889/elizabeth-finchova/