Nebesa! Pardon. Přírodo! To snad ani není možné! Vždyť to přece není tak dávno, kdy pár českých tvůrců přišlo s nápadem, že je blbost ukazovat v televizi, jak zpěvák stojí, tváří se (zamyšleně, vesele, smutně, dovádivě, nehodící se škrtněte), otevírá ústa, někdy se dokonce trefí do původní nahrávky, a jak za ním čas od času sedí orchestr, který vůbec nenapadlo alespoň vytvořit zdání skutečnosti, takže elektrické nástroje nejsou zapojeny ani do sítě, natož pak do zesilovačů.

Slůvko "klip" tenkrát ještě ve slovníku tehdejší Československé televize nebylo, a ani nemohlo být. A přesto jich právě tahle parta vytvořila neuvěřitelné množství. Činila tak tehdejšímu režimu trochu navzdory. Té hudbě se říkalo taneční, ačkoliv se na ní někdy nedalo tančit. Rozhodně se ji neříkalo populární, ačkoliv většinou populární byla. A když se dostavil někdo k tehdejším šéfům redakce zábavy do Jindřišské ulice v Praze, že tady má skvělou pjosenku, jen ji natočit, dozvěděl se většinou, že v Besedě (míněna byla Měšťanská beseda ve Vladislavově ulici, také v Praze) nejsou kapacity, ne, ani na pavlači ne, a přenosové vozy že jsou na cestách za přímými přenosy z prvomájových oslav, celostátních dožínek, sjezdu KSČ, prostě, dosaďte si.

Kromě toho, dodávali zmínění šéfové, nemáme rozpočet.

A tak ti tvůrci natáčeli trochu na riziko. Co nezaplatily peníze, to nahradila představivost. Když ty jejich mini-programy (tři až čtyři minutky) začaly vítězit na nejrůznějších mezinárodních festivalech, tu v Monte Carlu, tu v nějaké jiné, ale také devizové, cizině, tvářili se šéfové, že to byl všechno jejich nápad a jezdili do zmíněných letovisek přebírat ceny a utrácet zvýšené diety, na které jim vydělali tvůrci, kteří byli rádi, že mohli být rádi.

Všichni tihle tvůrci měli jedno společné: považovali si za výjimečnou čest, když mohli vytvořit obrazovou podobu písničky s Hanou Hegerovou.

A takhle nějak vznikla česká škola písničkových pořadů, dneska (řečeno s módou) klipů. Právě z výběru z těchto pořadů vznikla sbírka jménem Hana Hegerová: Pasiáns, která předkládá obecenstvu písně a dokumenty z let 1962 až 1994.

Největší množství režíroval Ján Roháč (většinou společně s Vladimírem Svitáčkem). Není divu. Ján Roháč byl řadu let osudovým (a osudným) mužem v životě i díle Hany Hegerové. Řadu natočili také Zdeněk Podskalský a Eduard Sedlář, který se řemeslu vyučil (a dobře vyučil) právě u Jána Roháče. I mezi kameramany najdeme veliká jména. Vedle Roháčova dvorního kameramana Jiřího Lebedy se tu zaskví také jméno vítěze Oscara Miroslava Ondříčka.

Sbírku doplňuje dokument od Fera Feniče, skvělý a zasvěcený pohled na jeden nádherně plný život. A že jen to nejlepší je pro ní dost dobré dokazuje i přiložená knížtička, kterou sepsal velice věcně a současně ohromně láskyplně král českých hudebních kritiků Jiří Černý.

Zajímavé je, že mnohem novější sbírka jménem Mlýnské kolo v srdci mém vedle Pasiánsu nezapadne.

Proč ne?

Inu, právě díky osobnosti Hany Hegerové, jedné z pravých dam českého jeviště.

Tady jde o kombinaci: obrazové DVD, zvukové CD, to vše v jednom balení. Na devedečku nalezneme dokument o vzniku onoho cédéčka, a navíc ještě poměrně tajemné (a tajuplné) písňové vyprávění.

O hudební doprovod se postaral Petr Malásek. Mění obsazení podle písní, a vždy jim slouží. A dobře.

Hana Hegerová si dovede vybírat. Nejen hudební předlohy, ale také české textaře. Verše, které zpívá, sice (v případě překladů) odráží původní úmysl, ale nejsou bohapustými překlady. Jsou to básně, které v češtině a v podání Hany Hegerové dostaly nový smysl.

A jen tak na okraj. Kdysi dávno, když ještě Hana Hegerová působila v divadle Semafor, našli se v tzv. zábavním průmyslu krátkozrací pitomečci (jiný výraz, kromě snad krátkozrakých blbečků, s prominutím neznám), kterým přišlo k smíchu, když se dozvěděli, že Hana Hegerová chystá písničky nikoliv pouze po hudební stránce. Ona je chystala jako celky. Byla schopna a ochotna si přezpívávat jeden jediný verš, ba co dím verš, třeba jen takt, třeba i před zrcadlem. Zkoušela nejen hudební, ale také obličejový výraz, ba i takovou maličkost, jak má stát, či kam se má dívat, a jak. Na rozdíl od těch posměváčků se Hana Hegerová chovala jako vrcholný profesionál, který moc dobře ví, že většina jeho diváků ho na scéně uvidí prvně, a kdo ví, zda ne naposledy, a že tudíž je na ní, aby si odnesli ze svého setkání s ní dojem, který by je vábil zpět.

Pasiáns i Mlýnské kolo v srdci mém jsou dějinné záznamy, k nímž se divák (i posluchač) bude vracet s díky za to, že jsou.

A s díky Haně Hegerové za to, že je vytvořila.