Šestnáct povídek od syna Stephena Kinga

Ne všechny příběhy z téhle sbírky napsané Joe Hillem jsou úžasné, ale je to daleko lepší soubor, než by leckdo čekal. Proberu konkrétně jedno dílo za druhým.

Pop art pracuje snaživě s motivem antropomorfizace i motivem převtělení a autor oživí nafukovací hračku, aby hrdinovi dělala kamaráda. Výsledek? Samoúčelnost, chtěnost. A nejde o regulérní horor. To by však, pravda, asi ještě vadilo nejméně. Proč? Skokanskou laťku strašidláctví odhoďme u knihy Bobby Conroy vstáví z mrtvých a jiné strašidelné příběhy stranou, neboť mladý King si očividně zkouší i "normální" střední proud.

Hned za Pop artem najdeme Uslyšíš zpívat cvrčka, což už ovšem horor je. A ryzí. Opak předchozí selanky a brutalita až nadoraz. Autor přitom kupodivu jen rozvedl Kafkovu Proměnu.

Čím že svou "krádež" okořenil? Motivem fyzické vzpoury vůči otci (ta ovšem s Kafkou souzní) i "leptavými" prvky z novější filmové Mouchy. Ukuchtil tak vydatnou porci hnusu (pro někoho bohužel) a metodu zasazení jen jediného fantaskního prvku do reality (vypracovanou už Wellsem a u nás Karlem Michalem v Bubácích pro všední den) podpořil vizuálně filmovým stylem. Děj vrcholí vyvražděním části školy, nicméně... Mantinely existují. Brání zlu! A vyloženě kingovský (a také tudíž otcův) je moment, kdy monstrum ušetří modlící se holčičku. Nejpůsobivěji přitom utkví v paměti vhled do mysli člověka změněného ve hmyz, který uvažuje jinak než u Kafky a činy pak páchá v podstatě s lítostí, proti vlastní vůli a na základě přirozeného instinktu (daného novou konstitucí). Je hrozné být kobylkou! Pokud však oba tyhle Hillovy příběhy ještě jakž takž fungují v rámci vlastních subžánrů (v prvním případě jde o absurdní povídku, ve druhém o tzv. styl gore), Nejlepší nový horor je již textem vyloženě na diskusi.

Očividný vliv krále hrůzy Cliva Barkera tu sice oceňme, ale syžet mi nepřijde dost věrohodný. Sen opět podpírá filmová vizualita vyprávěnky, to ano, to ale je vše - a čteme jen kombinaci Masakru motorovou pilou s vylíčením (ne)všedního údělu redaktora hororového magazínu. Ano, solidně sepsáno, ovšem laciné. I když... S nečekaným náznakem happy endu v pointě.

K levnějšímu zboží náleží pak dokonce i sama titulní povídka, jak už to někdy bývá. Jedná se (fakticky) o reportáž z natáčení filmu George Romera. Nejen tento - dnes kultovní - režisér vystupuje tu pod vlastním jménem a je možné, že se Hill podobného natáčení kdysi díky otci opravdu zúčastnil. Co ale víc? Skoro nic.

S námitkami proti knize ale nyní končím, "nechal" jsem si je na začátek. Minimálně zbylé povídky jsou totiž již jedna lepší než druhá. A jinak bych o Bobbym ani nepsal. Joe Hill má ale, pravda, jedno štěstí. Velké. Že se asi už nikdy nedozvíme, zda mu někde vypomohl otec. Podobnosti shledávám. O to však nakonec až tolik nejde. A nyní tedy k lepší části.

Duchařině 20th Century Ghost (vsazené jako kytička do filmové mytologie, pracující zručně i s motivem Čaroděje ze země Oz) zůstává ovšem syn velkého vypravěče něco dlužen. Není špatná, nedal si však práci zamést pod koberec, že tu původně látal filmový scénář.

Taky Abrahamovi synové těží z novodobé mytologie, i když ne tak moderní. Čerpají ze Stokera a z Draculy. Tato působivá povídka původně vyšla v antologii Mnoho tváří Van Helsinga a autor předmluvy Christopher Golden o ní píše jako o "mrazivém, strukturovaném zkoumání dětí, které si začaly uvědomovat, že jejich otec není dokonalý".

Další prózou psanou "na motivy" je Otcova maska. Má pro změnu prvky Puškinovy Pikové dámy (a tu samotnou lze, myslím, označit za velmi slušný horor), jenže Hill motiv vkládá jako plát šunky mezi kvalitní kousky... vlastní autobiografie. A zabere to.

Ryze americky "baseballovou" prózou středního proudu je další zdařilý text Lepší než doma, ale naprostými brilianty už zůstanou dvě brilantní story Černý telefon a V autu. Zvlášť v druhém případě se před námi zaskví dílo geniální. Jeho titul přitom neznamená "v automobilu", nýbrž "mimo hru" (a všimněte si při četbě jen zdánlivě náhodné zmínky o tom, jak to jednoduchý hrdinův spolužák dotáhl až na policajta). A existenciální hrůznost? Totální. Zde není co dodat. A ještě víc mrazí z Černého telefonu.

Tento horor je nejen bizarní a mrazivý, nýbrž i správně náznakový. A pointa? Vás dostane. Těším se i na filmovou adaptaci, o kterou si říká.

Zajímavá je také další próza Plášť: krátký, ale krajně rafinovaný (a viz práci s motivem lachtanů) pandán k románu Pán much. Hill čtenáři vzletně i pochmurně předvádí naprostou nemožnost postavit se osudu, který má podobu úrazu v dětství - a jeho následků. I strohý realismus už by tu stačil, avšak celek je opět prokládán a motiv schopnosti létat navíc jako analogie dodatečně ospravedlňuje i přítomnost povídky Pop art v knize! Umění překonat gravitaci je tu ovšem prvkem, který bohužel nemusíme chápat jen ozdravně (asi jako v aktuálním filmu Gravitace), nýbrž spíš coby metaforu útěku k drogové závislosti.

Další (a kratičká) próza Poslední dech je jen hříčkou ve stylu povídek Roalda Dahla (v textu připomenutého) a ještě úspornější Mrtvé dřevo - na téma život stromů po smrti - jako by do knihy proniklo z nějakého nebeletrizovaného sumáře záhadných jevů. To však vůbec nevadí, je to "jen" jedna, ale působivá stránka.

Možná nejlepší částí knihy je ovšem až Snídaně u vdovy. Hill se v ní vrací do historie, v citlivé, realistické sondě vstoupí do bídného světa tulákova a vede nás až do finále, které se dá interpretovat i čistě hororově, od realismu však neucukne, takže se text zdařile blíží tomu, co literární badatelka Nancy Traillová nazývá "paranormální fikcí".

Vyloženě do ranku sci-fi a mezi známé povídky typu Chrudošiví jsou borolové, ale i Postavil si domeček, které skoro určitě četl, náleží pak finální text Dobrovolná internace. Asi schválně začíná "jako něco od Lovecrafta", naštěstí uhne jinam a bez kouzla nechtěného není skutečnost, že slavná kniha Flatland, kterou nakonec najdou ve skříňce zmizelého, není žádným lovecraftovským Necronomiconem, a tedy fikcí, a shodou okolností poprvé vyšla česky (pod titulem Plochozemě) právě před několika týdny.

Co dodat?

Snad jen, že za "Poděkování" přifařený Šeherezádin psací stroj sice moc nerozvíjí banální historku o duchu špatného spisovatele, který se překonal až teprve po smrti (a setrvačník jeho stroje ve sklepě stejně dorotoval do nicoty), ale je to zábavná legenda. Připomeňme, že i King kdysi obdobně přišil k jedné své sbírce (Pátá čtvrtina) jako bonus obdobnou převzatou zkazku (Žebrák a diamant) – a lze, myslím, říct, že jeho syn (kterému už česky vyšla řada knih) od otce přejal hřiště, ze kterého občas šťastně uletí snad ještě výš.