26.11.2020 | Svátek má Artur


KNIHA: A co děti? Mají si co číst?

25.8.2010

Ve velevážně míněném článku ve vědecké příloze seriozního listu jsem se dočetl, že dle posledního výzkumu známého amerického vědeckého týmu děti přestávají číst a lze očekávat, že nejdéle do dvaceti let se nebude číst vůbec a lidé budou trávit až 12 hodin denně u televize. Taktéž seriozní20 000 mil po mořem západoněmecké university potvrzují nastupující trend. Děti nečtou…

Něco je špatně? Cože? Že už není Západní Německo? No to není, ale takovéhle blbosti, co jsme četli před čtyřiceti lety, se píší furt. A co by se nepsaly, když jsou ty „granty“, že ano?!? A aby dotyční vědátoři příště zase dostali penízky, tak musí vyprodukovat co nejděsivější předpověď, páč aby pak mohli zkoumat, jak se hrozivě splnila. Ovšem myslím, že značná část veřejnosti dá hlasatelům podobných názorů za pravdu. Děti nečtou, zatímco my jsme …

Pokud vím, tak moje děti, dnes dospělé osoby, pokud jsme je od toho nevyhnali, dokázaly sedět u „bedny“ od poledne do večera. Naši vnuci už u televize do rána nesedí, oni sedí u počítače. Když venku prší, tak jsou schopni pendlovat od PC k TV a zpět, až mám obavu, aby neměli čtverečkový oči. Odlákat děti od podobné zábavy se pokusil náš známý tím, že naučil babičku svých synů hrát na počítači hry. Což skončilo tak, že musel své matce – tedy babičce vnuků - koupit notebook, protože si vnuk stěžoval, že ho babička nechce pustit k jeho počítači, protože se jí ne a ne podařit zastřelit potřebný počet padouchů, aby se dostala na potřebný „level“. Takže ono je to těžký.

Hlavně to mají těžký ty děti. Nabídka knížek, které by byl vhodné pro začínající čtenáře, je totiž strašlivá. Dle mého soudu. Já chápu, že si nebudou číst v Rychlých šípech a že ani Fifinka, Pišta a Myšpulín je neuvedou do tranzu. Tak co jim nabídnout?

Přiznám se, jsem rád, že už nemusím klukům číst z takových těch jakoby omalovánek, protože to, co se teď vydává, na mě působí depresivně. Něco tak blbého jsme proboha nečetli ani my. Kdy jsem chtěl před nějakou dobou předčítat z jakési knížky přeložené z angličtiny a pojednávající oCesta do středu Země „mašinkách“, co vypadaly na obrázcích, jako kdyby je malíř kreslil ale v hodně silném rauši a text vypadal podle toho, pravil vnouček, jestli bych mu raději nevyprávěl nějakou pohádku sám. Taky to nemohl „zkousnout“.

Chcete-li, aby mládež začala číst, je nutno jim nějaké to stravitelné čtivo předložit. A nalákat je na dobrodružství čtení. Jak se jednou chytí, už v tom jedou celý život. Už za nás, v době stalinismu, to bylo těžké. Když jsem dočetl všechny pod rukou předávané „Vpředy“ a když už nebyly ve starých Junácích vůbec žádné povídky typu “B-24 Matylda se nevrací“ a došly i Rodokapsy s lákavými tituly jako „Ranč u Zlaté podkovy“, bylo zle. Rodokapsy jsme někdy tak od čtvrté třídy milovali, poněvadž na obrázcích hned bylo jasné že ten s černým kloboukem je zločinec Fred a vyzývavá bruneta Marion je zrádkyně. Zatímco blonďatý Jim – ten s bílým kloboukem – získá lásku blonďaté rančerovy dcery. To bylo něco!

Když už nebylo ale fakt co číst, ani „Timur a jevo kamandá“, došlo u mne díky kontaktu s větším než menším množstvím sestřenic na romány Červené knihovny jako „Primánka Mája“, „Odvážné srdéčko“ a podobně. Což bylo děsný. Jak rychle jsem to přečetl.

Chcete-li naučit své dítě číst, musíte na to rafinovaně. Rozhodně zapomeňte na to brát si vzory podle životopisů slavných, přestože tvrdí, že ve dvanácti letech četli Puškina a bez Dostojevského nešli do postele, aby ho vystřídali některým z Mannů. Tak to ani náhodou.

My začali s klukama číst ve škole pod lavicí Trosku, Setona, Verna, někdy taky Marka Twaina. Dneska je mi jasný, že o nás ti učitelé museli vědět a že asi byli rádi, když jsme si my grázli ze zadních lavic četli celou hodinu a byl od nás pokoj.

Ale co dát ke čtení té dnešní esemeskové a počítačové generaci, aby vnímala víc než jen „buch-buch-duc – ááááááá - buch, prásk.. uíí uíí uííí"?

Na Čapka mne v deseti rozhodně nechytili. A je taky nechytím. Ale obrázky v knihách Julese Verna, hlavně ty od Vilímka, to jo. To bylo něco. Ale dneska? Je to moc silný –ty knížky. Dlouhý texty a těžký do ruky a … co já bych těm klukům sehnal?

Až jsem na to přišel. Dostala se mi do rukou útlá knížka. Prý komiks. Tedy já nejsem přítel komiksů. Já mám rád kreslené příběhy. Jako byly RychléRobinson Crusoe šípy. Naše děti milovaly Čtyřlístek. Ovšem nová řada kreslených knížek, co začala vydávat Grada s názvem KomiX, to asi bude ono. Tedy pro vnuky. Kreslený příběh „20 000 mil po mořem“ nebo „Cesta do středu Země“ vypadají, že i další v barevných obálkách anoncované knížky, jako „Tom Sawyer“ či „Robinson Crusoe“, by neměly být špatné.

Takže, přátelé, než se vydá vaše žena, dcera či snacha s poněkud vytřeštěným pohledem shánět do supermarketů sešity, tužky, pera, gumy, obaly, cvičky, školní tašky, pastelky a modelínu, vyhněte se tomu šílenství vtipně. Řekněte, že půjdete rádi s ní (doufám, že neomdlí) a když měla tak báječný nápad, že vy máte taky nápad, a to koupit dětem nějaký hodnotný dárek třeba k Vánocům. Ty budou za chvíli. S tím každá žena souhlasí. A kupte jim něco ke čtení. Třeba tyhle malované příběhy.

Uděláte dobrý skutek, zvýšíte nepřímo vzdělanost svých potomků, potažmo celého národa vůbec, a aspoň na chvíli zmiznete od poněkud nepřítomné ženské „na lovu“.

Jo a jsou dneska i supermarkety, kde mají uvnitř lavičky, jako v Globusu ve Varech. A tam si to můžete i přečíst, a tak vydržet holčičí šílenství předškolního nakupování. A jestli rádi čtete, osvěžíte si na těch obrázcích ty milované příběhy, co nestárnou. Oproti nám.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.