Stalo se tohle: před nějakými patnácti roky zašel český herec Jiří Lábus do knihkupectví.

Což o to, to by nebylo nic moc nového ani tenkrát, a není to nic moc nového ani teď. Jiří Lábus totiž je dychtivým, až vášnivým čtenářem. Mnozí, kteří ho znají, tvrdí, že spisovatelé píší hlavně proto, aby měl Jiří Lábus co číst.

Zpráva začíná až teď: Lábusův zrak zaparkoval na jméně amerického spisovatele Raymonda Carvera.

Co se o tom chlapíkovi vědělo v Čechách tenkrát, netuším. Že se o něm dnes ví patrně mnohem víc, za to může právě Jiří Lábus.

Pro ty, k nimž se to zatím nedostalo: Raymond Carver byl spisovatelem příběhů z tzv. syrové skutečnosti (což může znamenat leccos i cokoliv). Mnozí znalci se dopouštějí hříchu, když řadí spisovatele a básníky do nejrůznějších pořadí co do významu a důležitosti. V Carverově případu o autorovi mluví a píší jako o snad jednom z nejvýznamnějších amerických spisovatelů minulého století. V tomto případě je jejich hřích přijatelný. Carver ovlivnil současnou americkou literaturu jako málokdo.

S prominutím: nečekejte žádné “ismy” či podobná sdělení. Nejen, že jich nejsem schopen, ale hlavně: věřím, že byste si to mohli a měli ověřit přečtením některého z děl Raymonda Carvera.

Jiří Lábus si knihu zběžně prolistoval, jako to ostatně dělá většina čtenářů, než se rozhodne ulehčit peněžence. Vzápětí vyplatil patřičnou částku, a krátce poté, kdy knihu zcela bez dechu dočetl, se vydal do pražské Violy za paní Miluší Viklickou, která tam tehdy řídila dramaturgii.

Výsledek: představení jménem Proč si nezatančíte, za vynikající spolupráce skvělého moravského jazzového klavíristy Emila Viklickeho.

Podle webových stránek informací o českém divadle se Proč si nezatančíte už ve Viole nedává, ale vydrželo tam pěkně dlouho. Asi proto, krčí rameny Jiří Lábus, že se dávalo snad jen dvakrát za sezónu.

Cesta přes moře

A teď se toto představení dostalo i do Kanady. V Edmontonu je na jeviště přivedlo úsilí československého Sdružení pro vědu a umění, a budiž těm lidem vzdán dík.

Byl to nezapomenutelný zážitek.

Jiří Lábus představil výběr z Carverovy poezie a jednu jeho povídku.

Štěstím byl od samého počátku překlad, dílo Jiřího Hrubého a Evy Klimentové. Nevím, zda ti dva kdy byli v Americe, ale podle stránek goodreads.com se oba specializují na americkou literaturu. Jejich příspěvky jsou samostatné: každý z nich přeložil to svoje.

Hlavní v jejich překladech (a jim oběma společné) je, že Raymond Carver zůstal výsostně americký, a zůstal výsostně americký ve velice skvělé češtině. Navíc je zřejmé, že oba překladatelé znali dobře tzv. americké reálie.

Zde je zapotřebí něco vysvětlit: český čtenář se možná často diví, když čte v překladech, zvláště v překladech detektivek, že ten nebo onen se napil zázvorového piva. Ba i děti neodolají neřesti.

Ano, ale (čti: ejl) je silné a rychle kvašené světlé pivo. Jenže ginger ale je bublinková limonáda, jejíž zvláštní příchuť jí údajně daruje zázvor. Anglicky: ginger.

Čím to vzniklo? Neznalostí tzv. reálií.

Konec vysvětlivky.

Zpět k povídání: podobného přestupku se Hrubý a Klimentová nedopustili ani jednou.

Herci si často upravují text, který mají hrát, tak, aby se jim hrál dobře, nebo alespoň lépe. Toho, řekl Jiří Lábus, nebylo zapotřebí. Slova hrál tak, jak byla sepsána. Hrál uměřeně, nejvíce pracoval s hlasem, a předvedl herecký koncert.

Carverova poezie, to jsou často slova, jaká známe z klasických blues. A tady vstupuje do hry Emil Viklický. Jeho blues zní Novým Orleansem, St. Louisem i newyorkským Harlemem. Navíc mají v sobě nádech jeho rodného Olomoucka, poučenost nejmodernějšími (nikoliv však módními) výboji, a to všechno dohromady je přímo výbušná směs.

Některé z Carverových básní s nápěvy Emila Viklickeho Jiří Lábus zpívá: tady je na něm slyšet dávné vedení pevnou rukou Miroslava Kořínka z Divadla Ypsilon, jehož je Jiří Lábus kmenovým členem už úctyhodných 45 let.

Shrnuto: jakkoliv je skutečnost, o níž píše Raymond Carver, syrová a někdy až surová, Jiří Lábus našel spousty dalších vrstev, z nichž se skládají životy, nálady, pocity i povahy nejrůznějších postav. Tohle je samo o sobě nepěkná dřina. Ale záslužná.

A že se o svá poznání dokázal podělit se svými diváky, to je snad ještě větší dřina, a ještě záslužnější. Jiří Lábus to dokázal zvládnout tak, že v divákovi vytvořil dojem virtuosa.

To už tak u virtuosů bývá: předvedou mistrovské dílo a málokdo si uvědomí, kolik je za tím předvedením ukryto krve, potu a slzí, které svět nevidí.

Jenže o to Jiřímu Lábusovi nešlo. Jemu šlo (a jde) o to, aby si divák něco odnesl. Něco, o čem bude přemýšlet ještě hodně dlouho.

A to se mu povedlo měrou věru vrchovatou.

Hudební bonbónek

Kent Sangster je kanadský saxofonista a klarinetista. Kromě toho je skladatelem, aranžérem, festivalovým ředitelem a vysokoškolským učitelem. To vše v oblasti jazzu.

Dobrá, ale jak se dal kanadský jazzman dohromady s moravským jazzmanem?

Děsně jednoduše. Tak se dávají dohromady všichni hudebníci. Na celém širém světě. Tu jeden někoho slyší a má pocit, že s tím (s tou) by si chtěl (chtěla) zahrát. Tamhle sedí o přestávce nebo po představení s nějakým producentem a ten nebo ta řekne, hele, a co kdyby ...

Takhle nějak to bylo s Emilem Viklickým a Kentem Sangsterem.

Slovo dalo slovo, zapracovala elektronická pošta, která přenášela přes moře slané vody stránky partitur, pak se ti dva sešli v Edmontonu, střihli si zhruba čtvrthodinovou zkoušku, aby se navzájem naladili a také trochu přizpůsobili zvukovým možnostem (cizím slovem: akustice) místnosti, v níž budou hrát (na albertské universitě v Edmontonu), nu, a pak předstoupili před dychtivé obecenstvo.

Zahráli něco skladeb jazzové klasiky, ale také řadu moravských písniček, které Emil Viklický převedl do jazzové podoby.

Hráli s nadšením a skvěle. Od začátku bylo (podle pohybu očí) jasné, kdo je tady pánem: Emil Viklický. Ovšem, i Sangster dostal svůj sólový prostor. Zvládl jej se ctí. I přesto, že v životě nebyl na Hané, natož kdekoliv jinde na Moravě, odkud Emil Viklický čerpá tolik svých hudebních nápadů.

Děkujeme vám, pánové!

Foto: Mirka Adlerová