Nestává se často, aby vědecké poznání měnilo pravidla pravopisu. A teď nemám na mysli odborné termíny, které pronikají do každodenní konverzace a časem v obecném jazyce zdomácní. Abych se držel svého astronomického kopyta, pak třeba černá díra se běžně užívá v souvislosti s financováním ledasčeho, většinou pokud jde o veřejné prostředky. O tom ale opravdu psát nechci.

Chci psát o exoplanetách. To jsou planety, které neobíhají okolo Slunce, ale okolo jiných hvězd. Až do poslední dekády dvacátého století jsme znali pouze planety sluneční soustavy, jen nás trochu trápil nepořádek v tom, kolik jich vlastně je.

Nebyl důvod si myslet, že jiné hvězdy planety nemají. Avšak důkaz o tom, že cizí planety existují, jsme neměli. Když se podařilo najít několik prvních exoplanet, pořád jsme nemohli vyloučit možnost, že jsou to jednotlivé vzácné případy.

Před deseti lety ale nastal zlom. Do vesmíru byla vynesena observatoř Kepler – fotopast, která monitorovala sto tisíc hvězd a čekala na zeslabení některé z nich ve chvíli, kdy mezi ní a námi procházela případná planeta. Optimisté doufali v nalezení několika stovek cizích planet. Výsledkem jsou tisíce! Kepler objevil nejen jednotlivé planety, ale také stovky planetárních soustav. Planet je v našem nejbližším okolí a zřejmě i ve vzdáleném vesmíru více než hvězd. To je nenápadné, ale naprosto převratné poznání.

A malý převrat díky tomu nastal i v češtině. Astronomové začali prosazovat psaní sousloví Sluneční soustava s velkým S, abychom náš planetární systém odlišili od těch cizích, které teď můžeme přeneseně popisovat jako sluneční soustavy, ale s malým počátečním písmenem. Tak jako už dávno rozlišujeme Slunce a jiné hvězdy jako vzdálená cizí slunce. Před necelými sto lety jsme podobně začali psát s velkým počátečním písmenem naši Galaxii, když Edwin Hubble zjistil, že některé podezřelé mlhoviny jsou vlastně hvězdnými ostrovy podobnými tomu našemu, jejž na obloze vidíme jako mléčnou dráhu neboli galaxii.

Když jsem někdy koncem roku 2011 začal používat velké S při psaní sloupků a různých článků v novinách, korektoři mi to pokaždé promptně opravili. Měl jsem však tajnou dohodu s redaktory a editory, že to potom zase nenápadně vrátíme zpět. Dopouštěli jsme se tak vlastně bezpráví na češtině a jakési drobné záškodnické činnosti.

Postupem času četnost oprav mého obsesivního používání velkého S začala klesat. A druhé vydání Akademické příručky českého jazyka z letošního roku už tuto variantu uvádí jako zcela legální. Jazykovědkyně Markéta Pravdová, jedna z editorek příručky, se dokonce o tom, že jazykovědci vyšli astronomům vstříc, zmínila v rozhovoru pro Lidové noviny – asi jsme byli hodně neodbytní. V každém případě je ten pocit, že se zakázané ovoce stává normou, příjemně povznášející.

LN, 24.8.2019