JAZYK: O tom našem panu Vaculíkovi
Pan Vaculík je na ni pyšný, a to až agresívně. V článku O tom našem přechylování v Lidových novinách píše, že úmyslně urazí pitomé chytráky kvůli jejich názoru. Měl by si někdy poslechnout třeba tón svých kolegů a určitě i kamarádů, spisovatelů Antonína Přidala nebo Milana Uhdeho. Rozhodně nejsou o nic horší než pan Vaculík, avšak způsob jejich vystupování, jejich projev, skromnost, vzdělání a rozhled mě utvrzují v přesvědčení, že čím víc toho člověk zná, tím je skromnější. Naopak, za každou arogancí se většinou skrývá nějaký komplex.
Téma, o němž se mi téměř příčí psát, jsou Vaculíkovy názory na vyvinutost či nevyvinutost různých jazyků. Vaculík totiž napsal – nežertuji, račte si to přečíst sami třeba na internetu – že angličtina je jazyk primitivní, a do stejného pytle háže i němčinu. Jako důkaz uvádí, že z německého „ich bin traurig“ se nepozná, zda je traurig muž či žena.
Nad omezeností takových „důkazů“ zůstává až rozum stát. Mohou opravdu vyjít jen z hlavy člověka, který nedohlédne dál než za svá humna. Dovoluji si tvrdit, že pokud bychom opravdu chtěli srovnávat, jak je který jazyk vyvinutý (raději bych to však nedělal), za jediné kritérium nám může posloužit jen a jen to, co bylo v kterém jazyce vytvořeno. Krásná literatura, vědecká a technická literatura, filosofická díla, novinařina – je zbytečné pokračovat. V tomto ohledu si na tom angličtina věru nestojí nijak špatně, řekl bych. Než se kdo pustí do hanobení jiného jazyka, měl by přinejmenším tak trochu znát některá díla, jež v něm byla vytvořena. Jsou-li ta nejlepší z nich plytká – prosím, jazyk je dejme tomu primitivní (i když ani tady bych si zdaleka nebyl jist). Když však někdo klesne tak hluboko, že kritizuje cizí jazyk na základě (špatně zvládnutých) gramatických pravidel, napadá mě zase totéž, co v předchozím případě: že za tím zase musí být nějaké komplexy.
