Slovo radikál dnes působí podobně jako ve středověku kacíř či neznaboh: prostě někdo, kdo hájí myšlenky, ba činy ohrožující navyklý řád západního světa. V této roli jsou teď pro někoho radikální islamisté, pro jiného jejich radikální odpůrci: národovci, šovinisté, reakcionáři, tmáři, bigoti (nehodící se laskavě škrtněte). Ale k tomu přichází nový fenomén. Přináší ho éra IT a sociálních médií, zejména Facebooku a Twitteru. Na nich se radikály stávají i renomovaní pisatelé a novináři. To je novinka.

Jan Fleischhauer se na Spiegel Online ptá: „Co se odehrává v lidech, kteří nad sebou u počítače pro maličkosti ztrácejí kontrolu?“ Tu otázku opírá o konkrétní příklady z prostředí zavedených novin. Právě to je pro nový jev příznačné. Těžko někoho překvapí, že na Facebooku se radikálně projevují umanutí mladíci. Ale překvapit může fakt, že se tak chovají i lidé ve věku 40, 50 či 60 let, kteří v zaměstnání píší seriózní články.

Novinář Alan Posener z listu Die Welt napsal na Facebooku, že v redakci deníku Süddeutsche Zeitung pracují lidé s charakterem sviní. Pak se rovněž na Facebooku omluvil jak těm, kteří se mohli cítit postiženi, tak prasatům: inteligentním, dobromyslným, příjemným zvířatům. Ale obecně vzato postupuje tak, jako by to vše – urážky i omluvy – prostě musel psát.

Publicista Akif Pirincci se na Facebooku změnil z ceněného autora knih v berserka (to byli vikingští válečníci, kteří bojovali ve stavu vytržení s pěnou u úst). Bylo prý možné sledovat jeho postupující radikalizaci, neboť potlesk (lajky) radikálních fanoušků na síti byl pro něj důležitější než názor seriózních, leč tichých čtenářů.

Někteří z postižených si to sami uvědomují. Novinář Harald Martenstein v listu Die Zeitoznámil, že si sám uložil zákaz Twitteru, neboť na tomto médiu za sebe nemůže ručit. Tomu se říká pěkný a poctivý coming out.

Fleischhauer v tom všem spatřuje fenomén závislosti, o níž toho ještě moc nevíme a teprve pro ni hledáme název. Analogicky k „nemoci šílených krav“ navrhuje „šílenství Facebooku a Twitteru“. Vědci zjistili, že lajky spatřené na vlastním facebookovém profilu dráždí totéž mozkové centrum, které se aktivuje, sníme-li něco sladkého. Jinak řečeno: jakmile lajk signalizuje naše uznání, uvolní se dopamin, který působí jako záblesk. Je to zatím jen spekulace, ale závislost na počtu lajků může ovlivnit trvalé změny v mozku.

Každý má nějakou neřest vyvolávající menší či větší závislost. Autor těchto řádků si může dovolit jistý alibismus. Co se týče „nemoci šílených psavců“, je totiž z obliga už proto, že se sociálním médiím vyhýbá a vystačí si s tabakismem. Jistě, i konzumace tabáku může měnit jisté struktury v mozku. Ale tím spíše není důvod dráždit je navíc Facebookem, že.

LN, 3.11.2016