Jaroslav Seifert nalezl v Miroslavu Palečkovi svého skladatele.

Podle pověsti se Jaroslav Seifert, jeden z nejvýznamnějších básníků v dějinách českého písemnictví, čas od času po sepsání nějaké básně buď zamyslel u stolu, nebo se odebral do kuchyně, aby si právě dopsané verše pobrukoval. Chtěl patrně vědět, jak by zněly, kdyby to byly písně.

Notové záznamy se sice nedochovaly, asi ani nikdy nevznikly, ale pravda je, že Jaroslav Seifert řadu svých básní označil názvem Píseň.

Když básně Jaroslava Seiferta čtete, zní na první pohled obdivuhodně prostě, bezmála jednoduše. To je snad to nejtěžší umění pro spisovatele, ať píše básně nebo prózu: psát tak, aby to vypadalo a znělo jednoduše. Ta jednoduchost je ovšem zatraceně zdánlivá, a dá hodně práce, aby každé slovo bylo tam, kde má být, a aby vyznělo tak, jak vyznít má. A aby nevypadalo jako nějaká schválnost.

Hudba Miroslava Palečka také zní na první pohled obdivuhodně prostě, bezmála jednoduše. I pro skladatele je to strašná práce. Stejně jako u básníka jde o zdání. Dosáhnout jednoduchosti je těžká dřina. Navíc je tu ještě jedna náramná potíž: většina současných hudebních skladatelů (ano, zdaleka ne všichni, ale přece jen mnozí), zdá se, má pocit, že po Mozartovi nebo po Beatles se už nedá vymyslet nic nového. Uchylují se proto k nejrůznějším vylomeninám, které buď trhají sluch, nebo jsou plny nejrůznějších parádiček.

Palečkovo zhudebnění Seifertových veršů na cédéčku jménem Písně domova spojuje jedna zásadní vlastnost: pokora.

Ale ano, Paleček by zajisté uměl ozdobit všech těch sedmnáct skladeb nejrůznějšími kudrlinkami. Sám je samozřejmě dovede zahrát na svých kytarách, a umí si vybrat spoluhráče, kteří by to na svých nástrojích zvládli také.

Kromě Palečka samotného (zpěv, akustická kytara) doprovází Seifertovy verše Pavel Fořt (akustická a elektrická kytara), Karel Fořt (basové kytary), Michal Petřík (klávesy), Jan Marhoul (akordeon), Václav Cháb (trubka), Jiří Podrázký (příčná flétna), Viktor Mazáček (housle), Jiří Poslední (viola) a Jakub Dvořák (violoncello).

Paleček své skladby aranžoval společně s Pavlem Fořtem a výsledek zní kouzelně. Tak, že si posluchač říká, že se ty básně snad ani jinak zhudebnit nedaly.

Jak zmiňuje sám Paleček, celé to vlastně vzniklo náhodou: hledal něco na internetu a místo hledaného narazil na Seifertovu báseň Hora Říp. Dal se do čtení. Najednou se mu do hlavy vloudil hudební nápad, který ho zaujal. I začal vyhledávat další Seifertovy verše a hned další byla Píseň o lásce.

Není snad ani s podivem, že Hora Říp tuto nahrávku otevírá a Písní o lásce cédéčko končí.

Od nápadů k uskutečnění ale byla cesta dosti klikatá. V první řadě museli souhlasit Seifertovi dědicové. Ti, když jim Paleček předestřel svoji představu, přikývli.

Pak se museli najít lidé, kteří by nahrávání celé věci nějak podpořili. Je mi ctí tyto zastánce dobrého nápadu zde vyjmenovat: Ing. Oldřich Svoboda, Montix a.s. Dále: Radek Uhlíř a Ing. Pavel Zbránek, Transmo a.s. Přidali se též MUDr. Tomáš Fiala, Dana a Igor Čihákovi, René Lelek, Ivan Rejmon a JUDr. Tomáš Sokol.
Zvláštní dík patří, jak napsal Miroslav Paleček, Lacu Mikovi.

Cédéčko vypadá výborně jako celek. Na přední a zadní straně obalu jsou fotografie od Martina Kubici, uvnitř jsou výstižné obrázky, většinou z natáčení ve studiu Ginger ve Voticích, částečně od téhož Martina Kubici, pár od Palečka a pár archívních. To celé dal graficky dohromady Ivo Vičar za edičního dohledu Karla Deniše.

Díky Supraphonu, že tuto nahrávku vydal.

Po albu jménem Ježkárny, v němž Miroslav Paleček vzdal hold svým oblíbeným autorům Osvobozeného divadla (V+W+Ježek) co interpret, oslavil teď své pětasedmdesáté narozeniny tím, že vzdal hold básníku Jaroslavu Seifertovi, tentokrát ale ne jen jako interpret, ale také jako autor.

Ve dnešní uspěchané době, kdy si málokdo najde čas, aby se začetl do knihy, natož pak do knihy veršů, podal Miroslav Paleček nádherné básně Jaroslava Seiferta tak, aby se do nich zaposlouchal a pak, doufejme, i začetl i ten nejuspěchanější z nás.

Palečkovi i nám přejme, aby měl podobných nápadů co nejvíce.