16.4.2021 | Svátek má Irena


HŘÍČKA: Štěstí

7.3.2008

Probudil se, jako každý den, před svítáním. Opatrně políbil ženu do vlasů a odplížil se z ložnice do krbové místnosti. Teď už tu má bradu podepřenou rukama na čalouněném opěradle sedačky a dívá se oknem k východu – slunce tentokrát pozorovat nemohl, neboť bylo podmračeně vichrno. Zima se ani letos nekonala. Cáry mlh nad kopci a zmítající se větve sousedního lesa cele zaujímaly jeho smysly. V ruce s hrnkem teplého čaje s medem, jako každý den už nikam nespěchal…

Byly doby, kdy to nešlo, uhánějící mysl mu nedávala pokoje ani v noci; tiše si prožívá sálající pocit vděčnosti v útrobách, ne „komu“, ale „za co“ – základní opěrný bod jeho vesmíru spí zatím ještě tam vzadu; až za hodinu vstane, bude už mít připravený chléb, máslo, šunku a sýr – a pak, celý den budou mít jen pro sebe. Žena nesdílela stejné touhy po předčasném odchodu do důchodu - mezi lidmi ráda, stále jezdila na půlsměny do města. Dnes je ovšem sobota, a tak tu bude štěstí pospolitosti – napil se.

Pták pod větvemi křoví se ani nehnul; byl veliký. Kolik let může žít takový pták?, uvažoval. Už nejmíň pět minut je jak socha – vydržím já hodinu totéž? Teď už ano, i dvě, tři, čtyři... Pomalu usrkl doušek čaje a pohlédl k vrcholům borovic, jež se ve větru pokaždé klátily ze všech stromů nejelegantněji – jako by tančily, hojnými vrstvami svých plesových rób z jehličí obalené. Ostatní stromy, většinou duby, spíš se jen kroutily nevolí, větvemi hrozily větrnému násilníku, co je budil z rozjímání. Zlatavé kmeny, lemované svojí tmavě sytou zelení, tolik živou v šedé holosti raně březnového lesa, hojivě oku zářily jak křemenáče v mechu pod roštím.

Avšak, co to? Koruny borovic se protočily divočeji, zeleň zahučela, větve kostlivě zaklestily – z lesa vybíhá bezhlavý jezdec a s koněm škaredě naráží do drátěného plotu; není to všechno - po sloupu elektrického vedení u cesty se rozlézají podivně průhledné bytosti … na jeho vrcholku sedí cosi chlupatého, ale přede mnou se to schovává, protože ví, že je pozoruji a budu si tak myslet, že se mě bojí … - proboha, kdo jen může v tomhle nečase dělat ještě oheň na zrušeném hřbitůvku támhle nad vesnicí? A co se to tam nahého míhá … ?

Ne, ten jezdec hlavu měl, byť o ní díky přemíře panáků snad ani nevěděl, a bylo to už před mnoha, mnoha lety. Teď tu jen příroda žije svoje bytí: divoce pohybuje větvemi a po těle krajiny oceánem vzduchu dunivě posouvá řeky mlh; způsobuje to, že se občas náhle setmí – ten, co je šťastný, sedí u okna s hrnkem v ruce a pokorně se na to dívá. A to je všechno. Neboť tato povídka je o štěstí a to ke čtení není: je nepřenosné, nesdělitelné. Lidé chtějí příběh, zápletku, pointu, ale štěstí příběh nezná. Je to „jen“ stav, mír ve svobodě, s hrnkem čaje s medem v ruce, za úsvitu –



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.