24.1.2020 | Svátek má Milena


HISTORIE: Mohl být Mozart zavražděn?

26.12.2019

Takovéto konspirační teorie se vynořují celkem pravidelně, už víc než 200 let. Podívejme se na to, jaká jsou známá fakta. Mozart se koncem roku 1791 necítil dobře už po několik týdnů. Snažil se dokončit Rekviem, které si u něho objednal hrabě Walsegg-Stupach; šlo mu o to, aby měla rodina na základní potřeby. Hrabě byl amatérským hudebníkem a rekviem zřejmě měl v úmyslu hrát s jinými hudebníky při zádušní mši pro svou zemřelou manželku. Skladatel se párkrát zmínil svým přátelům, že se cítí, jako by rekviem psal sám pro sebe. 

Mozart skutečně dílo dokončit nestihl; rekviem dokončil až jeho žák Süssmayr. Příznaky Mozartovy nemoci se zdají nasvědčovat tomu, že mohlo jít buď o revmatickou horečku, nebo o streptokokální infekci, i když až do dneška se už objevila víc než stovka různých možných diagnóz. Mozart zemřel v necelých 36 letech 5. prosince, pohřben byl o dva dny později. Podle některých životopisců mělo jeho tělo být uloženo ve společném hrobě, což skoro určitě pravdou není. Jako prostému občanovi a nešlechtici se mu sice dostalo vlastního, i když neoznačeného hrobu, na to, aby měl nějaký pomník, prostě scházely peníze. Při takovémto pohřbu třetí třídy nejbližší příbuzní a přátelé vyprovodili pohřební vůz až k městské bráně, na tehdy poměrně vzdálený hřbitov u svatého Marxe už ale nikdo z nich nešel, takže přesné místo hrobu nikdy známo nebylo. V den pohřbu se dostavilo jen několik lidí, mezi nimi i skladatel Salieri, jenž byl později v různých teoriích označován za skladatelova vraha. Mohlo tomu tak být?

Ital Antonio Salieri (1759-1825) byl v dobách, kdy ve Vídni působil také Mozart, velice oblíbeným skladatelem, a to jak na straně hudbymilovné veřejnosti, tak i u císaře Josefa II., což asi bylo nejdůležitější. Jeho pozice byla tak pevná, že se neměl ze strany mladšího skladatele čeho obávat. Mozart sice několikrát zabrousil do Salieriho teritoria, jímž byla ryze italská opera, když složil svoje nejslavnější operní kusy k libretům jiného Itala, Lorenza da Pontea, Don Giovanni, Figarova svatba či Cosi fan tutte. V zásadě se ale Mozart stal opravdu slavným až po své smrti, zatímco Salieri si užíval života na výsluní po hezkou řádku let. Byl navíc i velice váženým učitelem a mezi jeho žáky byli i takoví mistři, jakými se později stali Beethoven, Schubert či Liszt. 

Po roce 1800 Salieri přestal komponovat opery a věnoval se spíše orchestrální hudbě. Když ke konci života trpěl demencí a nacházel se v ústavu, měl se údajně pokusit o sebevraždu a přiznat se zároveň k tomu, že Mozarta zavraždil. Takovéto „přiznání“ není ale nikterak doloženo, jednalo se spíše o fámu. Nicméně jen několik let po Salieriho smrti se tohoto tématu chopil proslulý ruský básník Alexandr Puškin, když napsal krátkou divadelní hru Mozart a Salieri. Nikolaj Rimskij-Korsakov ji užil jako libreto ke stejnojmenné opeře. Ta se sice nikdy příliš populární nestala, přispěla ale nesporně k tomu, že na Salieriho se aspoň část veřejnosti začala dívat jako na možného Mozartova vraha. Když o nějakých 150 let později přišel Peter Shaffer se svou hrou Amadeus, podle níž brzy nato natočil Miloš Forman svůj světoznámý film, legenda se tímto oživila, i když Shaffer ani Forman Salieriho nikde přímo neobviňují. Spíš má divák dojem, že Salieri viní sebe samotného z toho, že Mozartově smrti nějak nezabránil. A že se snad tím “přiznáním” chtěl učinit trochu viditelnějším…

Nejčastěji se opakující teorií je ta, podle níž Mozarta zavraždili jeho zednářští bratři. Prý kvůli tomu, že ve své Kouzelné flétně vyzradil zednářská tajemství. Jak již víme, Vranického Oberon měl premiéru ve vídeňském Freihaus-Theater pod tehdy novým ředitelem Emanuelem Schikanederem v roce 1789, tedy o dva roky dříve, než zde byla uvedena Kouzelná flétna. Původní libreto Oberona zásadně přepracoval Karl Ludwig Giesecke, člen Schikanederova souboru. Vranický, Schikaneder, Giesecke a Mozart ve Vídni všichni patřili ke stejné zednářské lóži Ke korunované naději. Oberon se v mnoha směrech podobá Kouzelné flétně, a to jak svým dějem, tak i hudební náplní. Základní fabule je podobná mnohým jiným pohádkám - heroický princ má za úkol osvobodit princeznu, což se mu zdaří poté, kdy riskoval svůj život a podstoupil mnohé zkoušky. Přitom lidem pomáhají kouzelné bytosti a jimi darované nástroje, jako Taminova flétna či Papagenova zvonkohra. 

Pokud jde o vyzrazování nějakých tajemství - něco takového bychom mohli říci téměř o každé pohádce. Ani v Oberonovi, ani v Kouzelné flétně se žádná důležitá zednářská tajemství nevyzrazují, rozhodně o nic víc než v jiných fabulích ze stejné doby, které obsahují archetypální situace a v nichž postavy podstupují zkoušky mysterií. Tak se tomu má v mnohých pohádkách, které bývají obvykle stavěny kolem prastarého mýtu o střetu světla a tmy, dobra a zla. Ten je a bude vždy tím nejzákladnějším dramatickým konfliktem.

Řeknete si možná, co ale všechna ta symbolika čísel, s níž se v opeře setkáváme? Jistě, na tu je Kouzelná flétna bohatá a má to dost společného se zednářstvím. Mohli bychom se jí zabývat tak, jako se zabývají někteří učenci a kabalisté biblí a číselnými kombinacemi, které tam lze nalézt. Nejčastěji se zde potkáváme s číslem 3. Tři dámy, které zasahují hned na začátku, kdy usmrtí hada, který pronásleduje Tamina, zakročují později ještě dvakrát. Tři jsou mladí hoši, kteří Taminovi ukazují cestu. Tři jsou i kouzelné nástroje, jimiž naši hrdinové disponují: flétna, Panova flétna a zvonkohra, přičemž na každý z nich se hraje třikrát. Tři jsou chrámy moudrosti, na jejichž brány se buší vždy třikrát, atd. Motiv trojího hlasitého zabušení na bránu, za níž lze nabýt vědomostí, se nachází už v předehře, v níž se na několika místech opakují tři mocné akordy. Opět, pohádek a mytologických příběhů, v nichž se to hemží tímto číslem, nalezneme spousty.

Vůbec nejdůležitější je ale to, že pokud by zde mělo panovat nějaké pohoršení nad tím, že se zde vyzrazují zednářská tajemství, hněv by se logicky musel nejprve obrátit na tvůrce libreta. Schikanederovi se ale nic nestalo, žil ještě asi 20 let, dožil se 61 let, což byl v té době docela slušný věk. Zednáři ho sice, jak se zdá, ze svých řad později vyloučili, nikoliv ale kvůli vyzrazení tajemství. Hněv vyvolalo jeho náramné sukničkaření, které se prostě neslučovalo s kódem morality, který je zednářství vlastní. Co ale když Schikaneder nebyl skutečným tvůrcem libreta, což se šeptalo snad od samého počátku. V tom případě by se podezření nutně obrátilo na Gieseckeho, který už předtím napsal libreto k Oberonovi a který měl na psaní libreta Kouzelné flétny určitě nějaký, ne-li podstatný podíl. Ani jemu ale nijak ublíženo nebylo a žil ještě mnohem déle, až do věku 72 let.

Osudy žádného z lidí, o nichž jsme se zmínili, nebyly běžné, nicméně životopis Karla Ludwiga Gieseckeho je zcela výjimečný. Táhlo mu už na čtyřicítku, když se vzdal své divadelní kariéry a dal se úplně jiným směrem. Stal se nejprve polárním výzkumníkem a strávil celých sedm let v Grónsku, kde se zabýval sbíráním minerálů, což až doposud byl jeho koníček. Dostalo se mu k tomu pověření od dánského krále a výsledkem bylo, že z herce se stal významný přírodovědec-mineralog. Nějaký čas prožil ve Skotsku, posléze se stal profesorem univerzity v irském Dublinu. Dánský král ho dokonce pasoval na rytíře, takže v Britanii je známý jako sir Charles Lewis Giesecke. V Dublinu žil sir Charles až do své smrti v roce 1833.

V roce 1818 vykonal Giesecke cestu po Evropě, při níž se ve Vídni setkal s některými přeživšími kolegy z dob své divadelní činnosti. Mezi nimi byli také Ignaz von Seyfried, skladatel a dirigent, který dirigoval mnohá představení Kouzelné flétny, a zpěvák a později ředitel operního divadla Julius Cornet. Ten napsal, že Giesecke byl skutečným autorem libreta, zatímco Schikaneder psal pouze ty části týkající se jeho jevištní postavy Papagena. Na tom se prý shodli všichni ti, kteří se setkání zúčastnili. Byl to ale Schikaneder, kdo tehdy vedl oficiálně divadelní společnost, takže si mohl nadiktovat, co se objeví na plakátech.

Můžeme směle vyloučit vídeňské zednáře jako podezřelé z komplotu, který by vedl k Mozartově smrti. V době, o niž zde jde, měli ostatně svých starostí dost, protože jejich situace se prakticky přes noc stala vratkou. Ještě za Mozartova života, v roce 1790, došlo k smrti císaře Josefa II., který zednářům přál, a po krátké vládě Leopoldově se na trůn dostal v roce 1792 František II., který jim nakloněn nebyl. Ten nejprve dal zredukovat počet lóží; později svobodné zednářství prostě zakázal. Zákaz platil po celém Rakousku-Uhersku, tedy i v českých zemích, až do zrodu Československa.

Kdysi jsem na tomto místě v jednom ze svých fejetonů spekuloval o tom, co by se asi stalo, kdyby byl W. A. Mozart nechytil onen virus, který byl asi příčinou jeho smrti, a kdyby byl žil, dejme tomu, dalších třicet let. Byl by stejně slavný, jako je dnes? Slavnější? Napsal jsem tehdy, že by tomu třeba mohlo být naopak. Že by možná skládal další opery, každou novou o něco málo slabší než tu předchozí, až by ke konci třeba úplně zapadl do průměru. Což by ale znehodnotilo v očích kritiků i ty jeho ranější skladby, jakkoliv výtečné mohly být. Všechno by možná bylo úplně jinak...

Už od rána, kdy jsem se dal do psaní tohoto článku, mi zní v uších ona neodbytně chytlavá melodie z pianového koncertu v D-mol, K 466. Ta druhá, pomalá věta, která také zazní ve filmové verzi Amadea. Nemohu se jí zbavit. Zatracený Mozart. Nejraději bych ho... zabil!



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.