22.10.2020 | Svátek má Sabina


HISTORIE: Je Kouzelná flétna zednářskou operou?

25.12.2019

V roce 1969, jen krátce před velikým zlomem v mém životě, jímž se měl stát odchod z tehdejšího Československa, jsem zhlédl ve Stavovském divadle představení opery Pavla Vranického Oberon, král elfů. Národní divadlo ji tehdy nastudovalo ve spolupráci s pražskou konzervatoří jako součást Pražského jara. Oberon se nehrál snad nikde po mnoho desetiletí, možná i po celé století ─ přitom po své premiéře ve Vídni v roce 1789 to bývala jedna z nejúspěšnějších oper vůbec! Z jevišť Evropy ji vytlačila teprve stejnojmenná opera C. M. Webera z roku 1826. Pavel Vranický (1756-1808) měl během svého poměrně krátkého života ve Vídni skvělou kariéru, jako skladatel i jako první dirigent císařsko-královského dvorního divadla, kde ho po smrti nahradil jeho mladší bratr Antonín. Oba jsou dnes dosti opomíjenými jevy v historii české hudby.

V tom roce se uskutečnila pouze dvě představení Oberona; už z toho bylo vidět, že se znovuoživení této zpěvohry považovalo spíš za kuriozitu. Mne ale tato opera zajímala a nejen z výše uvedených důvodů. Tušil jsem už také, že se asi dlouho nepodívám na toto místo, kde zažil svoje největší úspěchy W. A. Mozart, jeden z mých nejoblíbenějších skladatelů. Mozart, jak jsem věděl, byl navíc velmi dobrým přítelem Vranického. Ten se dokonce po Mozartově smrti snažil pomáhat jeho vdově Konstancii, a vedl proto jednání s nakladatelstvím, které zastupovalo jejího manžela. Co jsem ale v té době ještě nevěděl bylo, že Vranický a Mozart oba patřili k stejné vídeňské zednářské lóži Ke korunované naději. Patřili k ní také Emanuel Schikaneder a Karl Ludwig Giesecke, o nichž bude rovněž řeč.

O zednářství jsem toho věděl velice málo, jako ostatně většina Čechů. Po celé 19. století a potom až do roku 1918, kdy vzniklo Československo, bylo zednářství zakázáno po celé rakousko-uherské říši. Po krátkém vzepětí za první republiky, kdy se mezi českými zednáři nacházeli mnozí prominentní lidé (viděl jsem dokonce pár, téměř bych řekl, dech zarážejících seznamů, ovšem jak dalece se zakládaly na pravdě, je těžké říci…), přišla éra nacismu a brzy nato komunismu. Slovo “svobodné” se pochopitelně neslučovalo s ideologií ani jednoho z těchto režimů. Teprve poté, kdy jsem odešel v 69. roce a když jsem se naučil trochu lépe anglicky, mohl jsem si přečíst něco o věcech, o nichž se v češtině nepsalo, a o nichž člověk tudíž neměl šanci se toho mnoho dozvědět, pokud náhodou nenašel nějaké staré, myšmi ohlodané tiskoviny někde na půdě.

Přestože zednářství bývá většinou pánskou záležitostí (i když nikoliv exkluzivně), v našem příběhu hrají důležité role také dvě ženy. S tou první bude dokonce nejlépe jej začít. Jmenovala se Friederike Sophie Seylerová a ve druhé polovině 18. století měla reputaci nejlepší herečky v celém Německu. Hlavní základnu měla v Hamburku, často ale jezdívala na zájezdy, takže byla známá ve všech německy mluvících zemích. Kromě toho byla i schopnou autorkou a napsala několik úspěšných divadelních her. Tou poslední a asi nejznámější z nich byl singspiel neboli zpěvohra Hüon und Amande, k níž předlohou byla báseň Oberon od Christopha Martina Wielanda. Ten si leccos vypůjčil už od samotného Shakespeara a jeho Snu noci svatojánské, i když téma samotné sahá ještě mnohem hlouběji, až do dob trubadúrů a raného středověku.

Druhou ženou byla Eleonore, manželka a jevištní partnerka Emanuela Schikanedera, herce, zpěváka a ředitele vídeňské divadelní společnosti. Po několika letech manželství přestalo Eleonore bavit Schikanederovo nevyléčitelné záletnictví (už pouhé dva roky po jejich svatbě se mu zdařilo zplodit aspoň dva nelegitimní potomky…), odešla od něho a v partnerství s Johannem Friedelem založila novou společnost. Ta měla brzy sídlit na okraji Vídně v divadle, které se teprve stavělo. Schikaneder byl mezitím nucen Vídeň opustit, po nějaký čas hrát se svou společností v provinčních divadlech a honit slečny i svolné paničky v provinčních městech. Když Friedel zemřel v roce 1789, Eleonore podědila právě dostavěné vídeňské divadlo. K tomu, aby mohla začít s produkcemi, potřebovala ale muže jako společníka, protože taková už byla doba, jak si snad dovedeme představit. Eleonore proto oživila obchodní partnerství s Schikanederem a obě společnosti se takto spojily. Jak dalece se oživilo partnerství manželské, se ovšem můžeme jen dohadovat.

K první své produkci si manželé Schikanederovi vybrali právě onoho Oberona Pavla Vranického, kterého jsem skoro o dvě století později zhlédl v Praze. Libreto, založené na výše zmíněné zpěvohře Seylerové, napsal Karl Ludwig Giesecke, který byl hercem v jejich společnosti. Někteří tvrdí, že Giesecke fabuli prostě opsal od Seylerové bez větších změn, aniž by zmínil její jméno. To je snad trochu drsné, protože se v zásadě jedná o mytologický námět a na ty autorská práva stěží existují. Ať už tomu bylo jakkoliv, je známo, že Vranického a Gieseckeho Oberon měl veliký úspěch. Natolik, že manželé Schikanederovi požádali Mozarta, který právě zažil podobné úspěchy s Figarovou svatbou i Donem Giovannim, aby složil něco podobného Vranického opeře pro jejich divadlo. I zde jsou nejasnosti kolem libreta. Dodnes platí, že jediným autorem libreta ke Kouzelné flétně byl Schikaneder, mnohem pravděpodobnější ale je, že se na něm podílelo hned několik lidí. Skoro určitě měl podíl Giesecke a možná i Eleonore, která také byla talentovaná v tomto směru. Zdá se navíc, že části libreta se dolaďovaly až při zkouškách a že i samotný Mozart nejspíš měl do toho co říci. O tom, jak to mohlo skutečně být s autorstvím libreta, si povíme ještě víc na jiném místě.

V Kouzelné flétně tu máme v každém případě operu, na níž se podíleli minimálně tři svobodní zednáři a která byla inspirována čtvrtým, přičemž všichni patřili ke stejné lóži. Zainteresovaným se později stal i pátý zednář, jímž nebyl nikdo jiný než Johan Wolfgang von Goethe. Ten, jak dokazuje jeho dopis Pavlu Vranickému z roku 1796, jednal po smrti Mozartově se Schikanederem, s nímž plánoval pokračování Kouzelné flétny, přičemž jako skladatele si přál mít právě Vranického. Zůstalo nakonec ale jen u plánování.

O tom, kdo byl v té době zednářem, se v patřičných kruzích asi vědělo dosti všeobecně, protože kolem roku 1790 se aspoň vídeňští zednáři nijak zvlášť nemuseli tajit s tím, že patří k tomuto řádu. Dokonce naopak. Císař Josef II. byl totiž zednářům velice příznivě nakloněn, takže být zednářem bylo, zejména v šlechtických kruzích, náramnou módou. Brzy nato se ovšem tato situace změnila, mohli bychom dokonce říci, že se obrátila naruby. Josef II. počátkem roku 1790 zemřel, nezanechal žádné mužské potomky, takže na trůn po něm nastoupil jeho mladší bratr Leopold. Ten už měl v tomto směru trochu jiné názory a po něm nastoupivší František II. byl vůči zednářům už vysloveně antagonistický. To vše bylo jistě také ovlivněno událostmi ve Francii, na něž těžce doplatila nejmladší dcera císařovny Marie Terzie královna Marie Antoinetta, která spolu se svým manželem králem Ludvíkem XVI. skončila na popravišti. To, že revoluci ve své zemi z velké části způsobili francouzští zednáři, se proslýchalo už tehdy a traduje se to, zejména mezi britskými zednáři, dodnes…

Svobodným zednářům se zazlívá ještě něco jiného. Jednou z konspiračních teorií, které se periodicky vynořují už po déle než dvě staletí, je ona neutuchající, podle níž se zednáři nějak podíleli na předčasné smrti Mozartově. V posledním díle tohoto krátkého seriálu se proto podíváme trochu blíže na takovouto možnost, i na okolnosti Mozartovy smrti, která tohoto skladatele skosila v necelých 36 letech.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.