Radecký zůstane velikánem i bez obnovy pomníku

Clausewitzův výrok, že válka je politika vedená jinými prostředky, platí i pro války kulturní. I u nás se bourají či staví sochy a pomníky. Do první skupiny patří maršál Koněv, do druhé se po mariánském sloupu a pomníčku vlasovcům v Řeporyjích zařadil maršál Radecký. Alespoň od středy, kdy záměr obnovit jeho pomník na Malostranském náměstí vyslovila radnice Prahy 1.

Přišel čas „pomníkovou válku“ přibrzdit. Alespoň na její barikádní úrovni, kde působí tak, že si dva soupeři dělají čárky za úspěchy. Odsun Koněva – čárka pro partu A (progresisty). Obnova mariánského sloupu – čárka pro partu B (tradicionalisty). Pomníček vlasovcům – druhá čárka pro partu A. Obnova pomníku Radeckého – druhá čárka pro partu B.

Jenže o Praze a veřejném prostoru vůbec nemá rozhodovat vývoj fronty v kulturní válce. Je užitečné rozlišovat. Jak mezi Koněvem a vlasovci, tak mezi mariánským sloupem a Radeckým. Sloup ztělesňuje barokní vděk za záchranu Prahy, Radecký konkrétní historickou osobnost se svými plusy i minusy.

Je faktem, že Radecký patří k největším vojevůdcům rodem z Čech (jediný polní maršál). Že uspěl proti Turkům i Napoleonovi (jako velitel štábu Karla Filipa ze Schwarzenbergu byl strůjcem vítězství u Lipska). Ale faktem je i to, že roku 1848 v Lombardii rozdrtil legitimní italské povstání (risorgimento). Že celá Itálie, od národovců přes katolíky až po komunisty, si ho zaškatulkovala jako místodržícího okupační moci.

To nesnižuje Radeckého jako vojáka. Ale obnovit jeho pomník ve čtvrti, kde je italská ambasáda, by působilo jako provokace. Asi jako kdyby ve Vídni vztyčili u české ambasády sochu generála Windischgrätze. Pomníky konkrétním lidem nemají nárok na nesmrtelnost. V Americe to říká i Robert Lee, prapravnuk velitele armády Konfederace, jehož pomníky se odstraňují. Co se Prahy a Radeckého týče, své by k tomu mohl říci Karel Schwarzenberg – přímý potomek nadřízeného maršála Radeckého a vítěze u Lipska.

LN, 24.7.2020