Nedávno jsem se procházela se svým přítelem po Starém Městě. Den přímo vyzýval k procházce, a protože můj milý se v Praze vyzná, rozhodli jsme se právě pro Staré Město. Každý Pražan by ho měl nejméně jednou navštívit, obohatit se o ten působivý dojem, nechávat se utápět úžasem nad krásou našich monumentů. Byla by ostuda to jako Čech nevidět, ještě větší by však byla, kdyby ten někdo byl občan našeho hlavního města.

Nakonec jsme za sebou měli celý den procházení se po nejenom Starém Městě, ale i městě Novém, Malé Straně a kořenech Petřína. Jak jsem se zmínila, den byl krásný, slunečný a my byli strhaní a nutně jsme potřebovali něco k zvlažení našich turistických hrdel. Stáli jsme zrovna opět na Staroměstském náměstí, neboť jsme udělali takový uzavřený okruh. Je zde plno restaurací, kaváren a občerstvení, nemuseli jsme tudíž hledat moc dlouho. První hospoda, nejbližší místa, v ruce nápojový lístek. Než stihneme okouknout situaci, už u nás stojí znuděný číšník a ptá se co si dáme. Německy. Moje i přítelova němčina je v dezolátním stavu a i když asi víme, na co se nás ptá, jsme tím tak zaskočeni, že chvíli mlčíme. To si nyní ještě více otrávený číšník vysvětlí špatně a zeptá se nás znovu. Anglicky. Rozuměla jsem oběma otázkám, můj úžas mi však nedovolil cokoliv podniknout. Můj přítel na tom byl velmi obdobně, a proto jsme si po další vteřině nereagování oba všimli, že číšník se už znovu nasupeně nadechuje. Bála jsem, se jaký jazyk uslyšíme nyní, a proto mu neomaleně skočila s naší objednávkou do řeči. Česky. Překvapením zamrkal, mírně se usmál a lámanou češtinou s ruským přízvukem přitakal, že to hned bude.

Byli jsme z toho opravdu vedle, neboť jsme seděli uprostřed našeho rodného města, mezi našimi nejkrásnějším skvosty, které toto město nabízí světu, a nikdo nám nerozuměl. Nikdo v restauraci nemluvil česky. Ani samotní číšníci a barmani ne. Jídelní a nápojové menu bylo snad ve všech jazycích, kromě češtiny. A ty ceny! Nemohli jsme uvěřit, že je to tak levné. Hledali jsme zbloudilé nuly, špatně dané desetinné čárky, či na jaké množství je ta cena daná. Odpovídalo to cenám někde na vesnici. Tomu jsme nemohli uvěřit. Tak levné pivo nemáme ani na okrajích Prahy. Po minutách strávených v překvapeních, úžasech a zběsilých zvoláních na to můj přítel přišel. Malým písmem v pravém dolním rohu bylo anglicky napsáno, že ceny jsou v eurech. Zůstali jsme oba sedět s otevřenou pusou a nedopitou vodou. Naše překvapení nabralo nové obrátky, neboť jsme zjistili, že na to naopak téměř nemáme. Že to stojí naše týdenní kapesné. To už na nás bylo moc.

Všude ze stran se ozývaly skřeky z různých částí světa, většinou Evropy, z menu na nás neustále zíraly ty strašidelné ceny a led v našich skleničkách pomalu, ale draze tál. Strávili jsme nad tou vodou, která by cenou odpovídala vodě z arktického ledovce, téměř zbytek dne. Nikdy jsem si nedokázala představit, jak mi může taková voda chutnat. Jednou to však přijít muselo, a tak jsme se slzami v očích a špatnou angličtinou na jazyku zaplatili a utíkali domů. Domů do Prahy, kterou známe, kde mluví naším jazykem, ceny jsou v naší měně a cítíme se tam opravdu jako doma, jako v Čechách. Mohla bych tu rozvést rozsáhlou úvahu, proč to tak je, kam to s naším šperkem spěje a kde teda nakonec všichni skončíme. Ale neudělám to. Omezím se na aktualizaci slavné věty, kterou kdysi americký prezident John Kennedy vyjádřil svou solidaritu s Berlíňany násilně rozdělenými zdí.

„Ich bin ein Berliner!“ řekl tehdy Kennedy, jakožto americký návštěvník Berlína.

„Ich bin eine Pragerin!“ musím dnes říkat já, přestože to říkám doma, v Praze.