Mendelsohnovi byli se svou hospodyní naprosto spokojeni, zvláště když se dobrá pomocnice v domácnosti sháněla velmi těžko. A tak byli roztrpčeni, když se dozvěděli, že se chystá dát výpověď.
„Jsem těhotná,“ oznámila jim, „a dobře víte, že nemám manžela.“
Mendelsohnovi nabídli řešení:
„Dítě adoptujeme, a vy můžete u nás dál zůstat.“
Všechno šlo dobře další dva roky, když hospodyně poněkud zahanbeně oznámila, že je opět ‚v očekávání‘.
„Než abychom o vás přišli,“ řekli Mendelsohnovi, „raději adoptujeme i toto dítě.“
Následující rok měla hospodyně opět termín porodu, ale pro své zaměstnavatele byla tak cenná, že adoptovali i třetí dítě.
Jakmile ji propustili z nemocnice, obrátila se na své chlebodárce: „Dávám výpověď,“ řekla s hlasem tvrdým odhodláním.
„Ale proč?“ zalapali po dechu.
„Protože když jsem pro vás přišla pracovat,“ vyhrkla, „neřekli jste mi, že se budu muset starat o rodinu se třemi dětmi!“

Starý unavený profesor Goldflam se zeptá:
„Kdo si myslí, že to umí na jedničku?“
Přihlásí se pár šprtů.
„Dobrá, píšu vám jedničku... kdo si myslí, že to umí na dvojku?“
Zase pár rukou.
„Dobrá, vám píšu dvojku... kdo si myslí, že to umí na trojku?“
Přihlásí se více rukou.
„Vám píšu trojku. Zbytek neprošel, tak půjde na opáčko.“
„A kdy si to můžeme zopakovat?“
„No, co třeba teď... kdo si myslí, že to umí na jedničku?“

Zámožný velkoobchodník s konfekcí měl velký dům ve Scarsdale, kde bydlel se ženou a dětmi, ale také platil luxusní apartmá na Riverside Drive jedné ze svých modelek. Příležitostně navštěvoval Las Vegas, aby si zahrál a často popíjel víc, než bylo dobré.
Jednoho dne za ním přišel rabín kvůli příspěvku na charitu.
„Je mi líto,“ řekl podnikatel, „ale už jsem přispěl. Víte, já vždycky přispívám potají.“
Rabín se mu podíval zpříma do očí.
„Není to zvláštní, že když hřešíte potají, ví to celý stát New York, ale když přispíváte na charitu potají, nedozví se to živá duše?“