18.6.2024 | Svátek má Milan


NÁSILÍ: Zamyšlení nad střelci

10.6.2024

Přemýšlím o třech z nich – o Andersu Breivikovi, který v roce 2011 v Norsku zabil 77 lidí na letním táboře mládežnické organizace Norské strany práce, o panu Juraji Cintulovi z Levic, který 15. května t. r. postřelil slovenského premiéra Roberta Fica, a o střelci z Filosofické fakulty, který loni 21. prosince zabil 14 lidí. Mají tyto tři události něco společného? Myslím, že mnoho ne, a pokusím se to vysvětlit.

Možná by bylo pro nás všechny pohodlnější, kdyby něco společného měli, třeba kdyby byli všichni pravičáci nebo naopak levičáci, kdyby měli všichni stejnou psychiatrickou anamnézu, nebo kdyby všichni tři byli nájemnými vrahy, kteří by svůj hrůzný čin vykonali za peníze, nebo něco podobného. Samozřejmě se po každé takové události vynoří otázka, zda střelbě šlo nějak předejít, zda policie selhala či neselhala.

Tyto otázky řešit nebudu, protože se domnívám, že i přes veškerá bezpečnostní opatření se může stát, že se nějakému vysoce inteligentnímu člověku podaří veškerá bezpečnostní opatření nějak obelstít. V roce 1986 byl zastřelen Olof Palme. Stalo se to v tehdy nebývale bezpečném Švédsku (s dnešním Švédskem se to nedá srovnávat). Prostě takové věci se stávají. Je nepochybně třeba udělat maximum, aby se neděly, a pokud se stanou, pečlivě rozebírat, kde byla v bezpečnostních opatřeních nějaká skulinka.

Problémem je, když se vládnoucí garnitura pokusí nějak využít dané nešťastné události a nějak na ní politicky vydělat. To prvoplánově nešlo v případě pražského střelce. Neměli jsme příležitost seznámit se s materiály, které by o střelcově motivaci vypovídaly – např. s jeho dopisem na rozloučenou. Policie tyto materiály tají, což jí nevyčítám, a patrně je zveřejní až v nějaké závěrečné zprávě. Pokud chtěla opozice této události využít, pak jen připomenutím, že šlo o selhání policie za Fialovy vlády. To je ovšem trochu málo a nezdá se mi, že kdyby vládl Babiš, bylo by vše nějak zásadně jinak.

Jaká byla světonázorová motivace pražského střelce tedy zajím nevíme. Nepochybně to byl vysoce inteligentní člověk, podobně jako Breivik. Pokud mají takoví lidé motivaci, seženou si zbraně i tam, kde je to velice těžké. (Stále si myslím, že zpřísňovat zákon o držení zbraní, beztak už dost přísný, kvůli takovým výjimečným lidem nemá smysl, ale to je teď vedlejší.) – Zdali byl pan Cintula podobně inteligentní jako drzí dva zmínění střelci, s jistotou nevím, ale na základě jeho projevů o tom silně pochybuji; nicméně nějaký úplně hloupý člověk to zřejmě nebyl.

Jedno ale měl pan Cintula s Breivikem zřejmě společné: Oba během svého života vícekrát změnili své názory, a to dosti radikálně. Možná to platilo i o pražském střelci, zatím to ale, jak jsem zmiňoval, nemůžeme vědět. Tak např. jsem o Breivikovi četl, že v mládí několikrát navštívil nějaké evangelikální shromáždění, což mě jako evangelikála zajímalo. Podle všeho ale nešlo o nic hlubšího, takže i nepřátelé evangelikálů usoudili, že toto krátké ochomýtnutí se zřejmě nepůjde nějak využít. Přitom málokoho napadlo, jak je ironické, že ona norská mládežnická organizace vehementně podporuje Palestince, kteří Židům dělají právě to, co Breivik udělal jim.

Pachatelé takových činů zpravidla dosahují opaku toho, oč jim šlo. Muslimové mluví o Breivikovi jako o „norském křesťanovi“, a my, skuteční křesťané, s tím moc nenaděláme. Ovšem liberálové mohou tvrdit, že nejen muslimové, ale i křesťané se dopouštějí masových vražd, byť nad Breivikovým činem žádní „křesťané“ nejásali, na rozdíl od jásotu v muslimském světě, když se někomu podaří třeba narazit uneseným letadlem do Dvojčat. Nebo umučit otce před očima dětí.

Vraždění premiérů, prezidentů, poslanců, novinářů, a ostatně kohokoli dalšího, je naprosto nepřijatelné. Ale stejně nepřijatelné by mělo být svádění takového činu na opozici. V tom – bohužel – slovenská vládní garnitura naprosto selhala, a dělám si teď o Slovensko opravdu velké starosti. Pokud chtěl pan Cintula vládě ublížit, dosáhl pravého opaku. Slovenský poslanec Ľuboš Blaha, místopředseda slovenské Národní rady a místopředseda strany Směr, a Andrej Danko, předseda koaliční Slovenské národní strany, dvacet minut po činu obvinili z atentátu opozici. Bylo to dříve, než mohlo být o motivech střelce cokoli známo. Opozice prý vyvolala ve společnosti hlubokou nenávist. Poslouchal jsem emotivní slova poslance Blahy a předsedy Danka a přemýšlel jsem, jak lze tón i obsah jejich vyjádření charakterizovat jinak než jako nenávistné. Napadlo mne slovo rozhořčení, což je něco, co nemusí být nutně nenávistné. Nicméně obvinění opozice z toho, co udělal pan Cintula, je evidentně nesmyslné a k nějakému smíření, o které se v určitém momentě pokusili současná prezidentka Zuzana Čaputová a budoucí prezident Peter Pellegrini, nakonec pro nesmiřitelný postoj pana Danka nedošlo. A tak ti, kdo vedli své příznivce k tomu, aby na prezidentku křičeli, že je americká ku..a, nadále obviňují z oné atmosféry opozici. Bohužel tak činí i premiér Fico ve svém prvním projevu po atentátu.

Jsem přesvědčen, že pokud dojde k pokusu o atentát, musí být politici zdrženliví a nesmí nikoho neobviňovat, dokud nemají nějaké relevantní důkazy. Na tom se to láme: Jde jim skutečně o dobro státu a národa, nebo jen o politické body a tudíž o osobní moc? V tom současná slovenská garnitura naprosto selhala, ať už v následujících týdnech vyšetřování ukáže to či ono.

Jak jsem napsal, pachatelé atentátu zpravidla dosáhnou pravého opaku toho, co chtějí. Prostě tudy cesta k jakémukoli ozdravění nevede. Stoprocentně těmto činům předejít nelze, ale můžeme se modlit a nabízet přátelství. Atmosféru změnit nemůžeme – to by muselo nastat probuzení. Zlepšit ji ale můžeme – nebo bychom se o to měli alespoň snažit.