Současná polská „kinematografie autentičnosti“ jako výzva tuzemským distributorům

Jak oslnivě krásná může být všední ulice za denního světla! (Byť by se jednalo o všednost okupovaného města Lvova za druhé světové války.) Jak oslnivě krásný může být pes neurčité rasy, který se na ulici vyskytuje!

Přežíváte-li dlouhodobě v kanalizaci, vnímáte krásu „světa nahoře“ daleko ostřeji a intenzivněji – zejména nejste-li zrovna hlodavec, ale lidská bytost ...

Důraz na autentičnost

O čem je řeč? O jednom záběru z filmu polské režisérky Agnieszky Hollandové V temnotě (V ciemnošci / In Darkness), natočeného podle skutečné události (kdy se za války po likvidaci lvovského ghetta skupina Židů ukrývala čtrnáct měsíců v kanalizačním systému). Oslnění krásou každodennosti zprostředkovali tvůrci tak, že záběr je – záměrně – poněkud přesvětlen. Výsledek je takový, že divák smeká. Momentka zároveň vystihuje absurditu fašismu: voříšek blaženě lelkuje na chodníku, a člověk z rasových důvodů nesmí …

Ve filmu polského režiséra Grzegorze Zgliňského Výmyk (Wymyk / Courage) z roku 2011 vystupuje v hlavní roli stejný herec jako ve filmu V temnotě. Oba snímky sdílejí dále ústřední důraz na autentičnost. Také Zgliňského film reflektuje skutečné události: v Polsku došlo v nedávných letech k několika případům, kdy skupina výrostků vyhodila někoho z vlaku.  Herec známý jako správce lvovské kanalizace z filmu Hollandové ztvárňuje u Zgliňského „veřejného viníka“ – člověka nezasáhnuvšího při rvačce, v níž byl partičkou mladíků za jízdy vyhozen z vlaku jeho bratr. (Bratr proleží většinu filmu v kómatu na kapačkách.) Jakpak se asi takový hříšník cítí mezi „spravedlivými“?

I Šumperk osvobodil Patton?

„Už dost toho rodinného porna!“ – Takto znechuceně zarazí v nízkonákladovém filmu polského režiséra Przemysla Wojcieszka Tajemství (Sekret / Secret) z roku 2012 dospělý vnuk dědečka, který se chystá potisící trpitelsky zavzpomínat na poválečný pobyt v žalářích. Vnuk (tanečník z Varšavy) a jeho kamarádka (producentka) úporně převádějí řeč na konec války: Jakpak se dědeček ocitl na venkovské usedlosti, která dříve patřila Židům (dívčiným předkům)? Je pravda, že je zavraždil, jak se domnívá dívka? Nebo je nechal, aby si stavení prohlédli a potom odešli, jak tvrdí dědeček (což se mu vnuk snaží věřit)? Vše, čeho se dívka na tanečníkovu dědečkovi posléze domůže, je vydání sešitu s básněmi v jidiš … Dědeček se denně modlí, aby byl z tohoto světa vzat a aby byl jeho vnuk šťastný. Drásavá nejistota ale stále více vytlačuje dívku i tanečníka – každého jinak – mimo psychofyzickou „normalitu“. Běží o film důsledně nelíbivý (včetně hudebního doprovodu); nízkonákladovost (a související technické nedokonalosti) jeho vyznění spíše umocňuje.

„Už dost toho rodinného porna!“ – Vícevrstevný výrok (zdráhám se užít popkorňácký výraz „hláška“) z filmu Tajemství lze zobecnit do aktuálního vzkazu ze severu našim distributorům. Na plakátech, jimiž je po Praze (a zřejmě i jinde) propagován film 7 dní hříchů, je jméno ruského herce Bondarčuka přepsáno z azbuky do latinky jako „Bondarchuk“. Těžko říci, vyjádřeno s Marií Sukovou, zda dotyčný „trvá na anglické transkripci svého jména z obchodních důvodů, nebo zda je to zmámenost našich agentur a pořadatelů“. (Blíže viz odpovídající článek paní Sukové, který distributoři snímku 7 dní hříchů ke své škodě nečetli.) U propagace historického filmu situovaného do poválečného Šumperska se mi takový způsob přepisu zdá nešťastným tuplovaně, neboť může navozovat dojem, jako by tvůrci, vyjádřeno parafrází známé písně, „trvali na tom, že i Šumperk osvobodil Patton“… Nejvyšší „chas“ (čas) na trošku historické věrnosti, přátelé! Film Agnieszky Hollandové V temnosti do českých kin vstupuje. Přijdou tam i další polské filmy kladoucí důraz na autenticitu?