Film Karel je dojemný, takřka nikde trapný a druhou hlavní roli si uzurpovala Gottova talentovaná, charismatická dcera Charlotte Ella (*2006). Specielně ve scénách, které si ukradla, dokument nicméně přechází do nepochybně inscenovaných sekvencí. Ty vrcholí dceřiným zamilovaným pohledem do tátových očí, čelo na čele, zkoumáním jejich barvy.

Klíčový moment filmu Olgy Malířové Špátové (*1984) tkví ovšem jinde. Je to chvíle, kdy Karel před kamerou odevzdá vlastní život osudu a fakticky odmítá další léčbu. V tom směru zůstane dokument navždy diskutabilní. Půjde už permanentně užívat jako propagace určitého přístupu ke smrti a životu.

Co vše muselo být vystřiženo, když režisérka hovoří o sedmi hodinách materiálu? Snad to časem zjistíme. Za vyloučené bych nepovažoval, že vznikne ještě jeden film, anebo by se dal z celku sestavit seriál. Zda i k tomu Olga Malířová Špátová přistoupí, netuším a vím jen, že by to dnes popřela.

Z hlediska politiky je snímek opatrný. Vídáme doktora Husáka i doktora Štrougala a vidíme Gottův projev při podepisování Anticharty. Výrazně to režie vyvažuje existencí songu Můj bratr Jan (1979) z alba Romantika, které mělo být (v jednu nedlouhou chvíli) sešrotováno. Stačí se, pravda, mrknout na ČT3 na kterýkoli Karlův starší koncert, abychom pochopili, že s režimem vesloval. Netřeba se v tom ohledu hádat. Po zasloužilém umělci rád převzal titul umělce národního atp. Já mu to nevyčítám a nebylo to třeba kamuflovat ve stylu „my neemigrovali a trochu se mstili režimu tím, že jsme hodně koncertovali na Západě“. Nutno říct, že to režisérka zvládla i zde objektivně a „nechá“ Gotta párkrát zazpívat i rusky. Do Sovětského svazu samozřejmě jezdil.

Zcela absentuje František Janeček, což je na pováženou, a přiměřený prostor dostává Ladislav Štaidl. Smutné je, že ani on už není a že zemřel s virem, jehož ataku zpěvák už čelit nemusel. Film dostatečně zachycuje oblíbenost „slavíka“ v Německu, i když na detaily dojít nemůže. Jedním by bylo turné a přátelství s Pierre Bricem. Ostatně, film nechce a nemůže obstát v jakémkoli „faktografickém souboji“ s objemnou knihou Má cesta za štěstím, jíž zrovna listuji. Ta je nenahraditelná a Gottem i pozoruhodně kvalitně napsaná. Ale film je film a jen dobře je, že jeho tvůrci stopáž nepřecpali fakty. Tolika, kolik jich nalezneme v pamětech. Místo toho rozprostřeli nad výborně sestříhanými pohledy propracovaný deštník z hudby. Ten je promyšlený a především díky němu opakovaně vhrknou slzy do očí (a nejen starším dámám). Vhrknou dokonce spíš, než při závěrečných záběrech z pohřbu na Pražském hradě.

Snad nejošemetnější moment filmu představuje setkání Karla Gotta s odpouštějící mu Martou Kubišovou, které tvrdí, že se jí u „papalášů“ zastával, ale vždy až po pár sklenkách. Méně divně, ale také hraničně působí smířlivé setkání s jednou ze starších dcer.

Karel Gott z nového dokumentu vychází jako statečný, inteligentní, vtipný a pracovitý člověk, který se - hned úvodem - žertem srovná jak s Michaelem Jacksonem, tak s Elvisem.

Pro ne? Snad byl v některých směrech víc než oni oba.

KAREL. 133 minut. Scénář, režie a kamera Olga Malířová Špátová. Střih Šárka Sklenářová. Zvuk Petr Provazník. Vystupují Ivana Gottová, Charlotte Ella Gottová, Nelly Sofie Gottová, Ladislav Štaidl, Jiří Suchý, Marta Kubišová, Eva Pilarová a další.

.